Nezapomeň2

14. září 2011 v 12:34 | Kazuka Inuzuka |  Nezapomeň

Další díleček jsem vám vložila...no snad jste aspoň trochu rádi...ale tak snad se později alespoň trochu ujme tahle povídka a vám se zalíbí...no nic tak si ji užijte a prosím napište nějaký ten komentík! Děkuji moc! A jak jich bude dost tak hned vložím další díl! Jo mimochodem taky se vám tak moc jako mě líbí ten první titulní obrázek?! Já se na něho vůbec nemůžu vynadívat...naprosto mě dostal!



2.Díl-Loučení

"Co tady děláš, Sakuro?" Uslyšela jsem hned od něho jen, co se k němu konečně dostala dostatečně blízko. Tak abychom se mohli dívat do očí toho druhého, do kterých se dlouho nedívali. Jeho otázka mě dost překvapila. Myslela jsem, že bude mít radost. Alespoň to tak z počátku vypadalo, když jsem uviděla jeho šťastný úsměv. Teď už ovšem měl znovu ten smutný výraz, který jsem jen na chvíli stačila zahlédnout v Hokage kanclu. Vždyť mě přece toužil vidět, ne? Vlastně nechtěl jen na takovou krátkou chvíli a poté zase odejít na misi. Asi jsem to zhoršila. Neměla jsem za ním běžet. Vím, že bych toho ovšem později litovala, kdybych se s ním nerozloučila. Kde je ten tvůj vždy šťastný a nakažlivý úsměv?
"Co asi? Přišla jsem se s tebou rozloučit. Naruto……………ty by si chtěl odejít bez rozloučení? Odešel by si, aniž by ses se mnou rozloučil?" Sklonil hlavu a vzdychl.
"Sakuro……….to si neměla dělat………..neměla ses tu objevit."
"Proč?" Zvedl hlavu a v očích měl vážný a zároveň smutný pohled.
"Protože se mi teď bude stýskat ještě víc." Překvapila mě jeho odpověď. Vždyť se za chvíli uvidíme. Svoji misi zvládneš za týden a můžeš se vrátit. Vím, jak si rychlý. Tohle taky zvládneš rychle.
"Ty mě snad nevidíš rád? Neviděli jsme se přece tak dlouho. Chyběl si mi." Malinko se mu rozšířily jeho nádherné modré zorničky.
"Ty mě přece taky. Ani nevíš jak moc. Rád tě vidím, ale takhle jsem to nechtěl. Abychom se viděli jen na takovou krátkou chvíli. Proto jsem se s tebou ani nešel rozloučit. Teď pro mě bude tahle mise ještě těžší."
"Co tímhle vším myslíš? Co máš vlastně za misi?" Popsal mi celou jeho misi a úkol. Překvapilo mě, že ho Tsunade poslala samotného. Když ho posílala na mise, vždy se o něho bála kvůli Kyuubimu. Proto s ním pokaždé někoho poslala. Tak proč ne teď? Myslí si snad, že už dokáže dostatečně ovládat svého démona? Proč mě Tsunade na tuhle misi neposlala s ním? Místo toho mě poslala na dřívější misi, kterou jsem dokončila teprve včera.
"Proč jdeš ale sám?"
"Jelikož všichni schopní chuunini jsou už na jiných misích anebo teprve dokončili misi a odpočívají. Kdybych však měl nějaký problém, mám ji to napsat a ona mi hned pošle posilu."
"Posilu? A jak dlouho ti bude trvat tahle mise?" Znovu posmutněl.
"No víš to je ten problém. Proto jsem se s tebou nechtěl vidět jen na chvíli. Tahle mise má trvat půl roku až rok." Přestala jsem dýchat. Cože? Co to řekl? Slyšela jsem vůbec dobře? To přece nemůže být pravda! Tsunade mi nesmí Naruta poslat na tak dlouho pryč. Co sakra budu dělat? Co budu bez něho dělat? Jak to tady bez něho přežiju? Vždyť on byl jediný, kdo mi dokázal pomoct. Ne! Já musím jít s ním. Jinak to nejde. A ať si Hokage říká, co chce. Prostě půjdu s ním a hotovo. Vždyť mě bolí srdce jen z toho, že tohle řekl. A jak se budu cítit, až tu nebude? Jak se budu cítit po týdnu, po měsíci a co teprve po půl roce? A po roce? Na to nechci ani pomyslet. Cítila jsem, jak mi pomalu vlhnou oči. Teď se nesmím rozbrečet. Ne před Narutem. Nesmí vidět, že jsem tak slabá. Musí vidět, jak jsem zesílila. Bože ale to nejde zadržet. Moje oči si dělaly, co chtěly a mohly za to emoce, které se nedaly udržet.
"Cože??!" dokázala jsem ze sebe po dlouhé chvíli nakonec vydat jen tohle.
"Já vím……….je to tak dlouhá mise……..a já………." Hned jsem mu do toho skočila. Moje pusa mluvila sama a vyhrkla ze sebe to první, co mě napadlo.
"Půjdu s tebou," oznámila mu. Nad tím se mírně usmál. Sice to byl jen mírný úsměv, ale mě i tak dokázal zahřát u srdce. Konečně jsem se necítila tak prázdně. Jeho úsměv zaplnilo to prázdno a ta beznaděj vyprchala. Dokázal mi tímhle dodat odvahu, kterou jsem potřebovala. Ale kde bude moje odvaha, až odejde? Odejde s ním? Kdo mi ji bude dodávat? Musím přece trénovat k boji a k tomu potřebuji jeho. Jeho, který mě tak inspiroval. Naruto mě vyrušil z mých myšlenek.
"To nejde. Nemůžeš jít se mnou. I když bych byl moc rád. I bábi jsem se ptal, proč nemůžeš jít se mnou. Měla si náročnou misi a já bych nepřežil, kdyby se ti něco stalo. Nikdy bych si to neodpustil. Nemůžeš riskovat svůj život jen kvůli tomu, že tě na téhle misi chci sebou." I když mě ta slova docela zraňovala, dojal mě. Bože je tak sladký. Je tak sladký, když tohle říká. Připadá mi po tom tak moudrý, dospělý a chytrý. I když je pravda, že už to není ten starý Naruto. Ten starý praštěný, bláznivý a hloupý Naruto. Vyrostl z něho muž. Silný, chytrý, urostlý a nádherný muž. Co to mám jen za myšlenky? Proč o něm přemýšlím takhle? Proč mě teď napadá, jak asi vypadá jeho nahé tělo? Proč tak moc toužím dotýkat se jeho nahé hrudi? Co to se mnou je?

"Já vím……….je to tak dlouhá mise……..a já………." Z ničeho nic mi skočila do řeči. Zřejmě mě ani neposlouchala. Byla trochu mimo z toho, jak dlouho budu pryč.
"Půjdu s tebou." Vážně? Ona by chtěla jít se mnou? Je tak roztomilá. Zrovna přesně tohle jsem ji chtěl říct, než mě přerušila. Že bych byl moc rád, kdyby šla se mnou. I když po ničem jiném netoužím, nejde to. Zakážu ji, aby šla se mnou. Bylo by to nebezpečné. Zbytečně bych ohrozil její život. Její chakra se určitě ještě celá nenahromadila a kdybychom náhodou dnes narazili na nějaké nepřátelé, mohla by být zraněná ba co hůř mrtvá. Nevystavím ji takovému riziku jen proto, že si to přeji. Probral jsem ji z jejích myšlenek, do kterých byla pravděpodobně dost ponořená.
"To nejde. Nemůžeš jít se mnou. I když bych byl moc rád. I bábi jsem se ptal, proč nemůžeš jít se mnou. Měla si náročnou misi a já bych nepřežil, kdyby se ti něco stalo. Nikdy bych si to neodpustil. Nemůžeš riskovat svůj život jen kvůli tomu, že tě na téhle misi chci sebou," odpověděl jsem nakonec tu druhou věc, kterou jsem nechtěl. Její výraz napovídal, že ji tahle slova trochu dojala, ale poté však posmutněla. Tak nerad jsem viděl smutek v jejím krásném obličeji. Co bych dal za to, kdyby se tam teď objevil její neodolatelný úsměv. Něco mi na to řekla.
"Ale co když se něco stane tobě?" Ona má o mě strach? To přece nemusí.
"Nemusíš se o mě bát. Já to zvládnu jako všechno ve svém životě. Teda až na jednu věc, kterou jsem nezvládl." Pousmála se, ale mě to i tak stačilo k tomu, abych přestal být tak skleslý.
"Já vím. Zvládneš to. Si silný. Dost si zesílil. Pořád si jen trénoval kvůli Sasukemu, kterého se nám nakonec stejně nepodařilo přivést zpět. Teď máš aspoň výhodu a můžeš jít na misi i sám. Ale prosím slib mi něco." Jak bych ji mohl něco odmítnout?
"Ovšem cokoliv."
"Buď na sebe prosím opatrný." Uslyšel jsem z jejího hlasu ten strach o mně. V poslední době se o mě pořád dost bojí. Proč? Nevěří mi snad? Myslí si snad, že nejsem dostatečně silný? V tom to určitě nebude. Jsem přece její nejbližší osoba a tak se o mě zřejmě automaticky bojí.
"Budu, slibuji." Konečně jsme se zbavili té prázdnoty a od srdce se na sebe usmáli. V tom mě něco napadlo. Co tu vlastně dělá? Chci říct, jak věděla, že tu budu?
"Jak si vůbec věděla, kde mě najdeš? A proč ještě nespíš a neodpočíváš?"
"Vstala jsem docela brzo. Nějak jsem nemohla spát. Naložila jsem se do vany a vzpomněla si na tebe. Šla jsem teda za tebou, ale nebyl si doma. Dokonce se stavila i v Ichiraku ramen, kde si ovšem taky nebyl. Zbývalo už jen jedno místo, kde si mohl být. Doběhla jsem k Hokage budově a viděla tě ze střechy, jak tam vcházíš. Pak jsem tajně poslouchala na balkoně tvůj rozhovor s Tsunade. O misi jsem však nic neslyšela. Prostě jsem hned za tebou musela běžet a rozloučit se. Vím, že bych toho později litovala."
"Aha. A co si vlastně všechno slyšela?"
"Váš rozhovor jsem odchytla do té doby, co ses zeptal na mě……….," zarazila se, ale hned na to pokračovala. "Taky se mi bude stýskat a budu na tebe myslet." Moje zorničky se rozšířily, ale musel jsem se tomu usmát. Byl jsem tak rád, že cítí to samé. A na misi můžu odejít s klidem. Když ke mně Sakura přiběhla, myslel jsem, že tak pro mě bude mise ještě těžší, ale asi jsem se spletl. Sakura mi dodala větší odvahu a odhodlání k tomu, abych tuhle misi rychle dokončil. Kvůli ní i kvůli sobě. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že pro mě bude přednější Sakura než mise.
"Budu ti psát každý týden." Tahle zpráva ji zřejmě potěšila, jelikož vykouzlila ten svůj neodolatelný úsměv, který jsem tak postrádal.
"Budu na to čekat a odpovídat ti. A budu čekat na tebe."
"Až se vrátím, zajdeme si na ramen." Zasmála se.
"S tím počítej."
"Už bych měl jít." Sakura udělala chápavý a zároveň smutný pohled.
"Já vím." Chvíli jsme si vyměňovali pohledy, ale ten kdo udělal další zásadní krok, byla Sakura, což mě dost překvapilo. Kdykoliv jsem se jí chtěl jen dotknout, dala mi ránu. Z ničeho nic se mi vrhla do náruče a já to samozřejmě uvítal. Bez objetí bych nemohl odejít. K téhle misi jsem to potřeboval. Co nejpevněji jsem si ji k sobě přitiskl, sevřel víčka a vzdychl. Tohle se mi musí uchovat v paměti na dlouho. Její teplá náruč byla moc příjemná a já se cítil aspoň na tu chvíli báječně. Tohle jsme ještě nezkusili. Nikdy v životě jsme se takhle neobjímali. Tak pevně ale přitom něžně. Takhle jsme si leželi ve svém náručí poprvé v životě. Sakura mě nikdy nechtěla pustit k sobě. Užíval jsem si to plnými doušky a vdechoval její sladkou vůni vlasů a parfému. Ona stála na špičkách a natahovala se ke mně, jelikož jsem byl vyšší. Chtěla mít své ruky obmotané kolem mých ramen. Jak moc se mi teď nechtělo odcházet. Jak moc se mi nechtělo opouštět její náruč. A bylo evidentní, že ona taky ne. Držela se mě jako klíště a za žádnou cenu se mě nechtěla pouštět. Jako by mě tady chtěla udržet násilím. Co nejpevněji mě držet v jejím náručí, abych neměl šanci utéct. A moc dobře věděla, jak jejímu objetí neodolám a jak se ho nechci vzdát. Zřejmě se na mě tak tiskla schválně. Naše těla byly na sebe doslova přilepené a prostor neměl šanci mezi nás projít. I když jsem se musel dost nutit, utnul jsem to. Bez jediného slova a bez jediného pohledu jsem se odtáhl a než se stačila vzpamatovat, jako střela zmizel mezi stromy. Moje oči ani nezahlédly její pohled ani reakci. Skákal jsem co nejrychleji z jednoho stromu na druhý a přitom mi ukápla jedna malá slza.

Dívali jsme se hluboko do očí, ale mě tohle ani zdaleka nestačilo. Musela jsem ho mít ve svém náručí. Na nic jsem nečekala a skočila mu do náruče. Naštěstí nezůstával pozadu a sám si mě k sobě okamžitě co nejpevněji přitiskl. Vzdychla jsem si úlevou a cítila jako bych se vznášela. Měl tak příjemně teplé tělo a hruď měl dokonale mohutnou jako pravý silný muž. Dokonce jsem cítila jeho svaly. Proč mi sakra nedovolil jít s ním? Jasně bojí se o mě. Ale i tak jsem si to přála. Teď už to asi nezměním. Určitě byl rád, že se mě může dotknout, aniž by ode mě dostal ránu. Byl dost vysoký. Nemohla jsem to moc porovnat, o kolik vyrostl od svých patnácti, jelikož jsme si nikdy takhle neleželi v náručí. Ale když jsem se k němu musela natahovat na špičkách, musel vyrůst o hodně čísel. Taky z něho byl už muž a ne dítě. Nebude přece pořád tak malý, že? Hlavu jsem zabořila do jeho hrudi a naplno vdechovala jeho nádhernou vůni.


Voněl vůbec někdy tak úžasně? Tuhle vůni si musím uchovat v paměti. Ani jeden nechtěl opustit náruč toho druhého. Cítila jsem, jak tomu nemůže odolat a já sama se k němu přisála jako klíště. Asi jsem doufala, že tímhle ho udržím ve vesnici u sebe. Naznačovala mu tak, že nemá šanci mi někam utéct. Avšak moc dobře jsem si byla vědoma, že tohle musí jednou skončit a on zmizí. Proto jsem si tohle objetí užívala co nejvíc. Ani jsem se nenadála a zůstala sama. K mému tělu už se netisklo druhé, které mě tak příjemně zahřívalo. Než jsem se vzpamatovala, zmizel. Mou náruč opustil tak rychle, jako bych mu byla naprosto ukradená. A ani se neohlédl. Jako by jen rychle strhl náplast. Takhle to pro něho bylo asi jednodušší. Zmizet jako pára nad hrncem a ani se neohlédnout. Nemohla jsem mu to mít za zlé. Zachovala bych se stejně. Konečně jsem se mohla naplno rozbrečet. Vzlykala jsem tiše a přitom se dívala do dáli do místa, kde zmizel. Ale na naše silné objetí nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se rozloučili.

……………………………….Pokračování příště……………………………………….

Příští díl s názvem "Poslední stopa"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shizue Shizue | Web | 14. září 2011 v 19:39 | Reagovat

krása,těším na pokračko :)

2 Kai-San Kai-San | 14. září 2011 v 22:51 | Reagovat

Jsem totálně naměko.Nádhera rychle další díl

3 Mádet !:P Mádet !:P | 13. října 2011 v 20:13 | Reagovat

Úžasný ... jsem naměko jak sviňa ... uhh <3

4 Ž Ž | 22. listopadu 2011 v 9:53 | Reagovat

Páni..;) tak tento blog je opravdu úžasný! ..;) ;-)  ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama