Nezapomeň6

1. května 2012 v 19:21 | Kazuka Inuzuka |  Nezapomeň

Přidávám na vaše přání teda další díl! V tomhle díle se objeví další osoba, která bude mluvit v první osobě...je to Kiba a jeho barva je hnědá! Jo jinak na začátku je ještě dokončená scéna z minulého dílu mezi Hinatou a Kibou, ale potom nastává ta scéna mezi Narutem a Sakurou tam, kde jsem to ukončila ve čtvrtém díle...upozorňuju vás jen, abyste se hned na začátku nebáli, že jsem v tomhle díle ještě nenapsala to pokračování NaruSaku...já vím, jak jste nedočkavý, zvědavý a hrozně se těšíte, jak to mezi nimi dopadne....tak se v tomhle díle dočkáte, ale na konci budete opět zklamaní, až zjistíte, kde jsem to zas ukončila....no samozřejmě že v tom nejlepším a nejnapínavějším...přeji příjemné čtení! Tentokrát bez obrázků!



6.Díl-Kdo jsi?

Nečekaně se odtáhla od mé náruče, i když jsem si ji k sobě tiskl dost pevně, abych neriskoval, že opustí mé objetí. Cítil jsem se tak nejistě, když necítil její teplo u sebe. Když necítil její neodolatelnou vůni. Podívala se na mě se smutným pohledem.
"Už bych měla jít…….," oznámila mi s mírným odřeknutím. "Sbohem….," dokončila a hned se ke mně otočila zády, aniž bych ji stačil odpovědět. Proč mi tohle sakra dělá? Nejdřív to s Narutem a teď dokonce i její ignorování. Tohle nesmím jen tak nechat. Musím ji navrhnout to, co mě už pár minut trápí a co mě napadlo hned, jak mi oznámila její odchod na misi. Co kdyby se jí něco stalo? Přece nemůže jít sama. Je to nebezpečné. Měl bych ji zastavit dřív, než mi úplně zmizí z dohledu.
"Mohl bych jít s tebou?" vykřikl na ni a ona se hned zastavila a zůstala jen zaraženě a nehybně stát. Zaskočila ji snad moje otázka? Proč se stále neotáčí a neodpoví mi? Kdybych tak věděl, co se jí právě honí hlavou. Konečně se ke mně otočila a dokonce přišla znovu až ke mně, aby se mi mohla dívat přímo do očí.
"To nejde," vyslovila potichu. Čekal jsem to.
"Proč?"
"Předně nic o téhle misi nevíš a navíc musel by ses jít dovolit Hokage."
"Jde jen o tohle? Nejde třeba o to, že bys mě nechtěla sebou?"
"O to vůbec nejde. Ani nevíš, jak moc bych si přála, abys šel se mnou."
"Tak teda půjdu. V čem je problém? Klidně zaběhnu za Hokage a budu zpátky coby dup. Určitě by mi
to dovolila."
"Už tak mám zpoždění. Bylo by jedno, jak moc rychlý bys byl."
"Prosím, chci jít s tebou. Pár minut nás nezabije. Na cestě budeme teda dvakrát rychlejší, abychom neměli zpoždění." Hinata chvíli přemýšlela a já doufal, že se mi ji konečně podařilo přesvědčit. Chce to přece jako já, ne? Tak ať mě neodmítá. Avšak spletl jsem se. Najednou sklonila hlavu a prudce s ní zavrtěla.
"Ne!" vykřikla, jak kdybych po ní chtěl, aby mě zabila nebo co. Co jí vadí? Copak asi tají? Hned jsem to poznal. Nejen z jejích slov ale taky z jejího pohledu. Co skrývá o téhle misi?
"Co mi tajíš, Hinato?" Ve vteřině byla její hlava opět zvednutá a vyvalovala na mě ty její velké a mírně vlhké oči. Měla na krajíčku s pláčem. V téhle chvíli byly její oči plné záhad a tajemství. Vlastně skoro vždy skrývaly tajemství.
"Nic ti netajím…….jen…………jen prostě…………tahle mise prostě není pro tebe….," odhodlala se mluvit.
"Co tím myslíš, že není pro mě?"
"Jen o ní nesmím mluvit. Je to tajná mise a já si sebou nesmím nikoho vzít a už vůbec o ní nesmím mluvit. Hokage by mě zabila." Je tohle snad to tajemství? Jen že je to tajná mise? Nic víc v tom není? Pořád jsem si tím nějak nebyl jistý. Pořád mi to připadalo divné a především jsem se cítil divně já. Navíc Hinata byla nervózní. Poznám to na ni okamžitě. Nejčastěji je nervózní, když lže. Druhý důvod je samozřejmě Naruto. Neuměla moc lhát. Ale rozhodl jsem se s ní o tom nemluvit. Měl jsem docela úplně jiný plán.
"Dobře to si mi měla ale říct hned. Pak bych na tebe tak nenaléhal."
"Nečekala jsem, že by si chtěl jít se mnou, to je vše. A nezbývalo mi teda nic jiného, než prozradit, že je to tajná mise. Ani tohle jsem totiž neměla říkat. Ale tobě věřím. Věřím, že to nikomu neřekneš a nezradíš mou důvěru."
"Samozřejmě, že to nikomu neřeknu. Jen mi prosím něco slib." Mírně se usmála.
"Cokoliv." Já ji mírný úsměv oplatil.
"Buď na sebe opatrná." Teď se už doširoka usmála a mě to zahřálo u srdce.
"Neboj, budu. To slibuji." Odměnil jsem ji širokým úsměvem. Chvíli jsme si vyměňovali jen pohledy. Byl to příjemný pocit. Nějak se nemohla odhodlat, odejít. Nakonec mě přece jen opustila. Ale před tím udělala něco dost nečekaného. Především do ní bych to nikdy neřekl. Byla vždy tak stydlivá a ne jen před Narutem. Začala šílet, když jsem se k ní přiblížil i já. Hned zčervenala a držela si bezpečný odstup. Tak jak to že se teď nestyděla? Jak to že dokázala udělat tak zásadní krok? Z ničeho nic se ke mně přiblížila a jemně a něžně mě políbila na tvář. Nebyl jsem schopen slova ani pohybu. Mé zorničky se rozšířily a jen zíraly dopředu. Ona zůstávala u mého ucha a něco mi do něho něžně zašeptala. Tak jako nikdy předtím. Ještě nikdy takhle nezašeptala a to ona šeptala tak často. Tohle však bylo jiné. Tak něžné až mi z toho naskočila husí kůže po celém těle. Pod jejím dechem jsem se celý zachvěl. Dováděla mě k šílenství. Ať mi tohle nedělá! Měl jsem takovou chuť odhodit jakékoliv zábrany a naplno se na ní vrhnout. Naplno a vášnivě se s ní líbat.
"Děkuji…………..za všechno…….," vydechla a já cítil, že snad omdlím. Než jsem se stačil jakkoliv vzpamatovat nebo zareagovat, jako blesk se otočila a ještě rychleji zmizela. Já stačil zahlédnout jen její šmouhu. Co myslela tím za všechno? S čím jsem jí pomohl, že mi děkuje? Neměl jsem ani páru, proč mi poděkovala. Nebyl jsem schopný se vzpamatovat. Musím! Musím se co nejrychleji sbalit a rozběhnout za ní. Tohle byl totiž můj plán. Tajně ji sledovat a hlavně ji chránit před vším nebezpečím. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Vběhl jsem do domu do svého pokoje, kde jsem se hned začal balit. Sbalím si jen to nejdůležitější, ať se nezdržuji. Při tom jsem si k sobě ještě zavolal Akamara a ten byl samozřejmě ve vteřině u mě. Zaštěkal a tím se mě zeptal, co se děje.
"Musíme jít na misi. Nemám čas ti to vysvětlovat. Vlastně o téhle misi nic nevím. Tahle mise je totiž Hinaty a ona se tam vydala sama. Chovala se divně a něco mi tajila. Nesmíme ztrácet čas a musíme se za ní rozběhnout dřív, než nám stačí zmizet. Chci za ní jít hlavně kvůli jejímu bezpečí. Chápeš to ne? Víc ti toho vysvětlím po cestě." Znovu vyštěkl a zeptal se, proč tak šílím. I kdyby měla před námi dost velký náskok, my přece nemáme problém ji vycítit a vystopovat. Měl pravdu. Uklidnil jsem se, sklonil se k němu a za odměnu ho pohladil.
"Promiň Akamaru zase máš pravdu. Chovám se jako cvok. To jen kvůli ní. Nechci, aby se jí něco stalo. Moc mi na ní záleží, a proto se chovám takhle."
"Já vím, miluješ ji," řekl mi svým zaštěknutím. To mě okamžitě postavilo na nohy a já se na něho díval jako by se naprosto zbláznil.
"Co to tu sakra meleš?! Já ji nemiluji, ty cvoku! Jak tě to jenom napadlo?!"
"Jak? Snadno. To jak se kvůli ní chováš a hlavně jak se na ni díváš. To by poznal i slepý. Já to vím už dávno, ale ty zřejmě pořád ne."
"Akamaru přestaň! Prostě mi na ní záleží jako na nejlepší kámošce nebo sestře! Proboha vždyť je to moje týmová partnerka tak se musím starat o její bezpečí!"
"Fajn jen se nerozčiluj. Ale pak za mnou nechoď a nedávej mi za pravdu, až ji sám zjistíš."
"Hele nech si to! Nemám na to náladu! Jsem sbalený, takže můžeme vyrazit! Vydáme se po její stopě. Nebude těžké ji najít s naším čichem." Konečně štěkl jen na souhlas a já byl rád, že se znovu nevracíme k tématu o Hinatě. Tyhle řeči mě štvou. Já si svými city vůbec nejsem jistý, tak proč bych mu měl něco vykládat? I když je můj nejlepší přítel a je pro mě jako bratr, o tomhle se s ním nehodlám bavit. Co nejrychleji jsme se za ní rozběhli a stopovali ji podle našeho čichu. Její nádhernou vůni bych poznal kdekoliv a kdykoliv.

"Kdo jsi?" zeptal se dost chladným hlasem. Tenhle hlas jsem neznala. Ještě nikdy nemluvil tak chladně skoro jako stroj. Drásalo mi to srdce. Především mě zabolela ta jeho otázka. Co se mu stalo? Co se sakra stalo s mým milovaným, šťastným, usmívajícím a optimistickým Narutem?! Kde je jeho nádherný úsměv, který mi tak chyběl, který jsem tak moc potřebovala a na který se tak těšila? Nechtěli mi zmizet mé rozšířené zorničky, které se tak na něho vyvalovaly od té doby, co ho zahlédly. Byla jsem tak v šoku ze všech těch velkých změn. Nejdřív uvidím, jak moc se vzhledově změnil a poté zjistím, že si mě ani nepamatuje. Je toho na mě najednou moc. Co mám teď dělat?! Mám se hýbat nebo na něho promluvit? Ale co mu mám říct? Mé ústa nebyly schopny ze sebe něco vypustit. Zůstala jsem jako paralyzovaná. Nebo mě možná Naruto nějakým způsobem zhypnotizoval. Co ale udělá, když mu neodpovím? Měla bych sebrat jakoukoliv odvahu. Když už jsem se však rozhodla odpovědět, předběhl mě a vykřikl rozzuřeněji než poprvé. Choval se skoro jako Kyuubi.
"TAK SAKRA KDO JSI!! ODPOVĚZ MI KONEČNĚ, POKUD NECHCEŠ, ABYCH TĚ NA MÍSTĚ ZABIL!" Jeho chladný řev zapříčinil slzy na mé tváři. Jen jsem na sucho polkla a sevřela víčka, z kterých se spustily nahromaděné slzy.
"J-j-á………………..Na-na-ru-to…………," dokázala jsem pro začátek ze sebe vykoktat jen tohle. Naštěstí ho to trochu uklidnilo a na chvíli vypadal zaraženě. Možná proto, že jsem vyslovila jeho jméno. Nečekaně mi přitlačil kunai na krk a já se jen natahovala, aby mě nepodřízl. Naruto by mi přece nikdy v životě neublížil. Ani facku by mi nedokázal vrazit, natož mi skoro podříznout krk. Nevím, kdo to byl, ale ten co stál přede mnou, rozhodně nebyl můj Naruto.
"Odkud znáš mé jméno?!" Kde si Naruto? Asi jsem tě nenašla. Možná jsem našla tvé tělo, ale tvou duši ne.
"Na-na-ru-to………...c-c-o se ti sta-sta-lo?" Vycenil zuby a znovu přitlačil na kunai.
"Sakra nehraj si se mnou?!! Pokud nechceš zemřít, tak mi laskavě odpověz!! Já tu určuju pravidla! Já se ptám!!" Nesnažila jsem se to zadržet a dala průchod mým slzám, které se spustily jako vodopád.
"Znám tvé jmé-jmé-no, pro-pro-to-že znám i te-te-be………………a ty mě znáš taky…….no tak Na-na-ru-to já jsem přece Sa-sa-kura…..tvá nej-nej-lepší pří-pří-telkyně……….." Pevně jsem doufala, že mě pozná. Že si vzpomene. Na chvíli se zamyslel, ale poté se na jeho tváři objevil znovu ten chladný pohled.
"Já neznám žádnou Sakuru! A už vůbec nemám žádné přátelé! Můj přítel je akorát má síla, krev a zabíjení!!" Zarazil se mi dech. Píchalo mě srdce a já nemohla dýchat. Začala jsem zhluboka dýchat a snažila se to rozdýchat. Myslela jsem, že na místě umřu na zlomené srdce. Bylo to snad horší, než kdyby mi tam zabodl kunai. Na tváři se mu objevil úsměv ne však ten, který jsem znala a který tak milovala. Tenhle se mi ani trochu nelíbil a u něho nikdy neviděla. Tohle byl arogantní a falešný úsměv. Úsměv zabijáka. Přímo se mi vysmíval do obličeje. Sakra musím se nadechnout, jinak na místě umřu! Nešlo mi to. Pláčem jsem se zajíkala a kvůli němu ani nemohla dýchat. Jak mám teď asi mluvit, když ani nemůžu dýchat. Zřejmě nechtěl, abych se mu tady složila, jelikož odtáhl kunai z mého krku a nechal ho u něho jen mírně. Šáhla jsem si na krk a mírně ho promnula. Konečně jsem se cítila líp. Ale jen díky kunaii ne však díky Narutovi. Přestal mě bolet krk, ale srdce ne. Dokázala jsem se však nadechnout. Silně jsem se nadechovala a vydechovala. Když se cítila líp, hluboko se mu zadívala do očí a promluvila.
"Já tě tak dlouho hledala, a když jsem tě konečně našla, nejsi to ty! Co ti sakra ty hajzlové udělali?! K čemu tě to dohnali?! Neříkej, že se z tebe stal vrah!"
"No ovšem proč by ne?! Je to zábava, aby si věděla! Všechny ty chudáky ninji sprovodit ze světa! A koho myslíš tím hajzlové?! Neříkej, že mou rodinu?!! Nedovolím ti o nich takhle mluvit!" Co to povídá? Jaká rodina? To snad nemyslí vážně, že zabíjí ninji! Já už to snad nevydržím!
"T-t-y za-za-bíjíš nin-nin-ji? Proč?! Jaká krucinál rodina?!!"
"Zabíjím, protože musím! Oni všechno zavinili! Kvůli nim si nic nepamatuji! Kvůli nim jsem na všechno zapomněl! Mstím se jim! Rodina jsou lidi, kteří mě zachránili! Když jsem byl na pokraji smrti, ujali se mě a pomohli mi, abych kvůli mým zapomenutým vzpomínkám tak netrpěl! A co tobě budu vůbec vykládat?! Měl bych tě spíš zabít! Proč tu vůbec si? Abys mě zabila, že?! Ale to se ti nepovede! Já budu rychlejší!" Na-na-ru-to. Co ti to ti lidi udělali?! Ti, kteří tě unesli? Ti, kvůli kterým tady teď si?! Ti, kteří tě tak zblbli a nechali tě zapomenout?! Navykládali ti snad, že jsou tvoje rodina? Že ti pomůžou?! Co se to tady děje?! Kdo nebo co jsou zač?! Proč tohle dělají?! Měla jsem tolik otázek, na které zřejmě ani nedostanu odpověď a kvůli kterým se mi akorát motala hlava.
"Nechci tě zabít. Chci ti pomoct. Já jsem tvá pravá rodina, která ti opravdu pomůže! Oni ti akorát navykládali lži! Navíc si ninji tak uznával! Jsi přece taky jeden z nich!"
"To je lež! Já nejsem ten zpropadený ninja! Oni jsou jen fraška! Já je nenávidím! Jak bys mi mohla pomoct?! Ani tě neznám!" Zarazil se a zadíval se na mou čelenku. On si ji snad do této doby nevšiml? Samozřejmě čelenka ho rozzuřila mnohem víc a opět mi na krk přitlačil kunai. "Vidím, že ty si taky jedna z nich! To bych tě měl okamžitě zabít! A podle tvé čelenky si zřejmě ze Skryté Listové vesnice!"
"Ne Naruto…….," dokázala jsem potichu vydat ze sebe jen tohle. Co jsem asi tak v tuhle chvíli měla dělat? Co jsem mu měla říct? Já měla na srdci akorát tolik otázek, na které jsem neměla odvahu ani sílu se zeptat. Chvíli váhal. Najednou se šibalsky usmál a jen jemně mě pohladil po tváři. Pod jeho dotekem jsem se celá zachvěla. Srdce mi bušilo jako o závod celou dobu, ale teď ještě zrychlilo a já měla pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Mé už uklidněné zorničky se daly znovu do pohybu a opět byly rozšířené. V krku mi uvízl knedlík a já nebyla schopna se ho zbavit.
"No……i když……….," řekl a pohladil mě znovu tentokrát silněji. Nezůstal však jen u toho. Najednou se jeho teplé tělo přitlačilo na mé a tím se mé tělo tlačilo na zeď. Ale ani tak nesundal kunai z mého krku. Dával si však pozor, aby tím zároveň nepřitlačil i na kunai a tak mě zranil. Svůj obličej měl od mého asi jen pět centimetrů a já mohla cítit jeho silný, teplý, vzrušený a svěží dech. Srdce mi poskočilo a já znovu tak blízko cítila jeho nádherně teplé tělo a nádhernou vůni. Nemohla jsem si pomoct a prostě přivřela oči tím vzrušením. Ony se mi spíše automaticky samy přivřely a já je nemohla nějak ovlivnit, i když jsem se tomu tak bránila. Doléhalo na mě tolik emocí, že jsem myslela, že kvůli tomu umřu. Prolévalo mnou horko po celém těle. Prozkoumával můj celý obličej tím, že jeho rty od něho byly sotva jeden centimetr. Já jen čekala na jeho sladké a něžné rty a později na jeho vášnivé a nenasytné líbání. Má touha byla tak silná, že mě na místě zabíjela. Netrpělivě jsem čekala na jeho polibky. Připadalo mi to jako věčnost a on pořád jen prozkoumával mou tvář. Co jsem měla dělat? Měla jsem udělat první krok? Bála jsem se toho. Bála se, že by mi něco udělal. Raději to nechám na něj, ale jestli rychle něco neudělá, zešílím z jeho blízkosti, dechu a z jeho vůně. Zešílím z něho celého.
...................................Pokračování příště.............................................
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 1. května 2012 v 19:40 | Reagovat

moc krásný díl :) těším se jak to bude pokračovat :)

2 Terčík Terčík | 3. května 2012 v 14:44 | Reagovat

áááááááááááááááááááááááá to memyslíš vážně rychle sem dej další díl

3 Anonymek Anonymek | 9. května 2012 v 23:20 | Reagovat

Bomba ! :P Jako vždy , skvělá práce . Jen bych si přál aby si už Naruto v dalším díle vzpomněl na to kdo je a hlavně na Sakuru . :) ;)

4 Arina-chan Arina-chan | 12. června 2012 v 20:13 | Reagovat

jaaaj to je taková složitá situace. doufám, že to Sakura nějak vyřeší s Narutem a že si on vzpomene. co mu to ti hajzlové nakecali ?!!! achjo, tohle nesnáším. je to ták napínavý....už se moc moc těším na další dílečeek !!! prosím prosím honem sem s ním  !!! :-D  :D
PS: píšeš suprově !!! :D  :-P

5 naruto-vs-sasuke naruto-vs-sasuke | Web | 21. října 2012 v 1:05 | Reagovat

si fanúšička Tsunade ? Pridaj sa do jej fanclubu http://naruto-vs-sasuke.blog.cz/1210/fanclub-tsunade

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama