Nezapomeň20

3. června 2015 v 10:03 | Kazuka Inuzuka |  Nezapomeň

Po více jak dvou měsících přidávám další díleček!!



20.díl-Únos

"Tak co Akamaru, jak to vypadá?" zeptal se Kiba svého přítele a ten jen zaštěkal.
"Co říkal?" zajímalo mě hned.
"Vypadá to dobře. Poblíž necítí žádné nepřátelé. Nic podezřelého."
"Tak to je dobře," ulevilo se mi. V ten okamžik jsem to zřejmě zakřikla. Všichni jsme nějak zapomněli na našeho nepřítele, se kterým jsme před chvílí ještě všichni bojovali. Nějak jsme ho vypustili a to se nám vymstilo. Hlavně teda mě. Odehrálo se to tak rychle. Ten útočník totiž ležel někde na zemi za mými zády, takže jsem si ho ani nemohla všimnout. To bych musela mít oči i vzadu. Jen v jeden malý okamžik se Kiba podíval za sebe na Akamara a v tu chvíli se to odehrálo. Z ničeho nic mě zezadu chytl, zvedl na nohy, pod krk mi přiložil kunai a druhou rukou silně držel mé tělo, abych nemohla utéct. Kiba si toho hned všiml a chtěl se za mnou rozběhnout. Chtěl ho složit na zem. V tom ale nepřítel více přitlačil kunai na můj krk a já mírně zasyčela bolestí. To Kibu okamžitě zastavilo.
"Stůj nebo jí podříznu krk!! Ještě jeden jediný krok a bude v krvi!!" zařval na Kibu a ten se na něho jen vražedně díval. Ještě k tomu zaťal obě pěsti a vycenil zuby. Akamaru hned stál vedle svého pána, ukázal své tesáky a vrčel na útočníka.
"Ať ten tvůj čokl sklapne nebo ji zabiju!" zařval znovu. Kiba se podíval na Akamara a poté přestal vrčet. Kiba to už nevydržel a taky zařval.
"Hned ji pusť! Zkřivíš ji jediný vlásek a já tě zabiju!" Měla jsem trochu strach, ale věřila Kibovi. Věřila mu, že mě nějak dokáže zachránit. Že ho nenechá, aby mi jakkoliv ublížil.
"Tak o tom pochybuju! Přiblížíš se a bude po ní!"
"Nech ji jít! Vem si raději mě! Vyřídíme si to spolu!" Nepřítel si najednou přičichl k mým vlasům a svůj obličej přiblížil k mé levé tváři.
"To ani v nejmenším nezamýšlím! Mám jiné plány! Navíc skoro mě ta děvka zabila! A za to musí zaplatit!"
"Co tím sakra myslíš?! Jestli chceš s někým bojovat, bojuj se mnou! Nech ji jít! Nic tak hrozného ti neudělala! To já s tebou bojoval!"
"Si krásná…..možná bych si s tebou mohl užít, než tě zabiju….určitě budeš stát za to….," zašeptal, obličej stále u mé tváře. Já se jen zhnuseně zašklebila a něco mu na to řekla.
"To bych se raději zabila sama, než s tebou něco mít!" Kiba zřejmě slyšel to, co mi ten útočník zašeptal. Znovu se dal do pohybu a chtěl se rozběhnout. V té chvíli se na něho nepřítel podíval. Kiba se raději zastavil.
"To přece nemůžeš udělat!! Nech ji na pokoji! Udělám cokoliv, jen ji nech být!" zařval Kiba s mírně zoufalým hlasem. Už si asi nevěděl rady. Bylo očividné, jak mě mu nechce nechat na pospas. Že by raději umřel on sám, než aby mi ten útočník měl cokoliv udělat. Viděla jsem ten strach v Kibových očích. Tak moc se o mě bál. Měl je plné obav a zoufalství. A mě bylo zase líto jeho. Mrzelo mě, jak se kvůli mně trápí. A na druhou stranu se bála i o sebe. Raději bych umřela, než kdybych měla být znásilněná. Z očí mi vyhrkly slzy a začala jsem být stejně zoufalá jako Kiba. On se mi upřeně zadíval do očí. Teď v nich šlo mnohem víc vidět ten strach.
"Můj plán je, unést tuhle krasavici. Vezmu si ji sebou a bude mi dělat společnost. Nezabiju ji hned. Před tím si s ní užiju. A tobě doporučuji nás nesledovat. Uvidím jakýkoliv pohyb nebo stín a bez váhání ji zabiju. A neboj se, že nepoznám, když mě někdo sleduje. Drž se od nás laskavě co nejdál! Jestli se o cokoliv pokusíš, její krásné hrdlo bude podříznuto!" řval výhružně na Kibu. Ostatní řekl mě. "Řekni laskavě tomu svému fešákovi, aby nás nechal na pokoji. Aby nás nechal jít. Jestli neuposlechne, uvidíš i ty jeho umírat. Bude to poslední věc, kterou uvidíš, než umřeš. Nejdřív tě nechám, aby ses dívala, jak umírá tvůj milovaný a teprve potom budeš umírat i ty. To by si chtěla?" Mé slzy se zdvojnásobily a já je nedokázala zadržet. Polkla jsem a začala se víc bát o Kibu než o sebe. To bych ani v nejmenším nechtěla. Stokrát radši budu chtít svou smrt než jeho. A už vůbec bych nesnesla se dívat, jak umírá. Umřela bych dřív na zlomené srdce než na vykrvácení. Nešťastně jsem se mu zadívala do očí. Do těch jeho utrápených a zoufalých kukadel. Mírně jsem zakroutila hlavou, abych mu tím naznačila, že mě má nechat jít. Že mě má nechat na pospas tomu grázlovi.
"Ki-ki-bo-kun………..," zavzlykala jsem. Tak moc jsem se bála, že ho vidím naposled. Že se naposledy dívám do těch jeho nádherných očí. Že už je nikdy neuvidím. A to mě trápí mnohem víc než moje smrt. "Prosím……………prosím, nech mě jít…………..," zašeptala jsem koktavě. Nemohla jsem mluvit kvůli tomu kunaii, ale taky kvůli mým slzám. On hned začal prudce kroutit hlavou. Abych viděla, jak moc se mnou nesouhlasí.
"Nikdy!" zakřičel na mě skoro se slzami v očích.
"Musíš! Nechci tě vidět umírat! Nechci, aby si umřel jen kvůli mně! Nikdy to nedopustím! Nech ho, ať si mě vezme sebou! A hlavně ho nech utéct! Nesleduj nás! Prosím………..moc tě o to prosím Kibo!" zařvala jsem hystericky a přitom se ještě více rozbrečela. Ty slova mě tak ničili. Ubíjelo mě, tohle mu říkat. Ale copak jsem měla na výběr? Byla jsem si však moc dobře vědoma, jak moc je tvrdohlavý a bezhlavě se vrhá do věcí. I do těch věcí, které ho můžou stát život. Kiba stále vrtěl hlavou. Teď už však mírněji než poprvé. Já se na něho zoufale zadívala.
"Je to poslední věc, o kterou tě žádám. Splň mi ji, prosím. Nemusíš zbytečně umřít i ty…."
"Slyšíš vůbec, co říkáš? Ty si myslíš, že tě nechám jenom tak umřít? Nikdy to nedopustím! Si pro mě moc důležitá! Tvůj život je pro mě mnohem důležitější než ten můj! Copak to nechápeš?" Sevřela jsem víčka, z kterých se spustil vodopád slz. Už mi z toho vyschlo i v krku. Dělalo mi problém mluvit.
"Tohle neříkej………netrap mě tak……….neříkej taková slova, když jsou poslední, které uslyším. Jestli mě máš aspoň trochu rád, necháš mě jít……….." Zvedla jsem hlavu, kterou jsem do teď měla zarytou v zemi. První co jsem uviděla, byly jeho slzy. Neudržel to v sobě a prostě se rozbrečel. Své emoce nechal volně plynout a bylo mu jedno, že to někdo uvidí. Tak moc se trápil. Teď jen sotva viditelně zakroutil hlavou. Já si skousla spodní ret a sevřela víčka. Ještě jsem své oči pořádně nechala utápět v těch jeho. Byl to náš poslední okamžik. Kývla jsem na něho mírně hlavou.
"Hinato…………," zašeptal plačtivě a zoufale.
"No to je tak dojemné, že se snad rozbrečím! Doufám, že ty tvoje slova na něho aspoň zabraly a on nás nechá být!" ozval se znovu zločinec a zrušil nám tak naši poslední krásnou chvilku. Poté si už nic nepamatuji. Jen Kibův poslední ustaraný pohled, udření něčím ostrým do mé hlavy a tmu.

Když jsem viděl, že ji chce ten grázl udeřit do hlavy, se strachem jsem se na ni podíval a hned na to upadla do bezvědomí. Zločinec ji zachytil a vzal do své náruče, v které mu bezvládně ležela. Když jsem ji tak viděl, jak nehnutá leží, měl jsem takovou chuť se na něho vrhnout a na místě ho zabít. On se na mě ještě arogantně usmál, poté se otočil, vyskočil na strom a pelášil pryč i s mojí Hinatou. Já měl takový vztek a hlavně strach, že se bezmyšlenkovitě rozběhl za nimi a přitom zapomněl, o co mě Hinata žádala nebo na jeho výhružky. Naštěstí se mi do cesty postavil Akamaru.
"Kibo stůj! Co to sakra děláš?!"
"Co si asi myslíš, že dělám?! Jdu zachránit Hinatu! Ty si myslíš, že ho nechám, aby jí jakkoliv ublížil?! Okamžitě mi uhni z cesty!" řval jsem celý rozzuřený.
"Když se za nimi hned teď vydáš, zabije ji i tebe! Na to si zapomněl?!"
"A co mám jako podle tebe dělat?! Jen sedět a nic nedělat?! Po cestě vymyslím, jak zachránit ji i sebe!"
"Uklidni se konečně! Přece víš, že ji hned nezabije! Ne dokud s ní neudělá to, co zamýšlí! A tím pádem máme čas! Zapomněl si snad na to, že je vycítíme? Ať půjdou kamkoliv, vycítíme je! A tím pádem se za nimi můžeme vydat později! Až bude jisté, že jsou daleko a on nebude mít podezření, že ho sledujeme! Jinak budeš riskovat její život! To snad chceš?! On přece o našich schopnostech nic neví! Neví, že je dokážeme vycítit! I kdyby své stopy sebevíc zničil, nikdy nezakryje svůj pach!" Konečně jsem se mu zadíval do očí, které se mě evidentně snažily uklidnit. Zamyslel jsem se a snažil se trochu uklidnit. Tak moc jsem se bál. A kvůli tomu se nedokázal dostatečně uklidnit.
"Promiň Akamaru. Zase máš pravdu jako vždy. Prostě mám hrozný strach. Tak moc se o ni bojím. Nesmí se ji vůbec nic stát," řekl jsem zoufale a skoro se zhroutil.
"Neboj, nestane. To nedopustíme. Vím, jak moc se o ni bojíš. Taky se o ni bojím. Ale my ji zachráníme. Ale jen když se aspoň trochu uklidníš. Jinak se do toho budeš vrhat moc rychle a bude ti jedno, že by si při tom mohl umřít."
"Pokud ji tím zachráním, klidně za ni položím i svůj život. Jak dlouho musíme čekat? To čekání mě asi zabije."
"Měli bychom počkat aspoň hodinu. Ale čím déle tím lépe. Nemůžeme vědět, jestli nebude náhodou někde číhat a schválně čekat, až ho budeme sledovat, aby ji nakonec mohl zabít."
"Tím mě moc neuklidníš. Tak fajn počkáme, ale jestli se do té doby zblázním, máš mě na svědomí."
"Ty si tak tvrdohlavý." V tom měl můj přítel pravdu a já to až moc dobře věděl. Ale snad mě chápal. Chápal, jaký o ní mám strach. Strach, z kterého šílím. Já ho teda poslechl a oba jsme jen čekali. Já samozřejmě nedokázal ani na minutu být v klidu. Nedokázal jsem sedět. Nedokázal jsem stát. Jediné co mě trochu uklidňovalo, bylo chození sem a tam. Celou hodinu jsem jen pochodoval a při tom byl dost nervózní. Stále jsem musel myslet na to, jestli je pořád naživu. Jestli jí nic není. Jestli jí nějak neublížil. Akamaru mě jen s pochopením pozoroval. Za to jsem byl rád. Nesnesl bych ještě nějaké kázání a on to až moc dobře věděl. Věděl, že nemá cenu mi něco domlouvat. Že by mluvil jako do dubu. Po hodině jsem na nic nečekal a hned se rozběhl za tím hajzlem. Ani jsem se neohlédl na Akamara, jestli se rozběhl se mnou nebo tam ještě zůstal. Ale když mě nezastavil, snad se rozběhl se mnou. Prostě jsem v hlavě neměl nic jiného než Hinatu. A kvůli tomu se ani neotočil za sebe, jestli můj pes běží se mnou. Držel jsem se toho jeho odporného pachu a vydával se po něm. Snažil jsem se však zastínit jeho pach a více se soustředil na Hinatinu krásnou vůni, která mě popoháněla daleko rychleji. Byla to jako nějaká omamná droga, která mě volala k sobě. To jediné mě dokázalo držet při síle. To jediné mi tu sílu dodávalo. Uháněl jsem jako vítr a jenom doufal, že to stihnu včas.

"KIBO!!" vykřikla jsem a hned na to se s leknutím vzbudila vzpřímeně do sedu. Musela jsem nejprve zamrkat a vzpamatovat se. Byla jsem naprosto mimo a netušila, co se vlastně děje. Po chvíli mě mírně vzadu zabolela hlava. Zkontrolovala jsem si ji, když ji prozkoumala svou rukou. Trochu jsem si ji promnula a to samé udělala i s očima. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se něco zahlédnout. Na tomto místě byla docela tma a já nic nerozeznala. Jako bych snad už umřela a místo v nebi byla jen v temnotě. Musela jsem si vzpomenout, co se stalo. A proč jsem vůbec vykřikla Kibovo jméno a hned na to se s leknutím vzbudila? Mám snad o něho strach? Ale proč? Stalo se mu něco? Ani v nejmenším si nevzpomínám, co se mi zdálo. Jestli to bylo příčinou snu. Jestli se mi o Kibovi zdálo. Netuším. Jediné čeho jsem si však byla vědoma, byl strach. Cítila jsem se dost nepříjemně. Na tomhle místě nebylo bezpečno. Bylo tu nějak mokro a vlhko. Byla mi zima a ta tma mě dost deprimovala. Copak jsem nějaký noční tvor nebo co, že jsem tady jako v noře? Musím odtud hned zmizet. Když jsem se však chtěla zvednout, nešlo to. Jako bych celá ochrnula a já se nemohla ani pohnout. Do téhle doby jsem se hýbat mohla, ale najednou už to nešlo. Když jsem se rozhodla utéct, celá se zablokovala. Jako by to byla nějaká technika. Znovu jsem se snažila vzpomenout tentokrát hlouběji. Najednou se mi to celé objevilo. Celý ten boj mezi Kibou a tím odporným protivníkem. Jak mu ublížil, a já zakročila. Jak jsem ho dokázala složit na zem a poté ošetřovala Kibu. A my se mezitím usmířili a konečně byli šťastní. Pak se to celé seběhlo a nepřítel si mě odnesl sebou. Kiba tomu nemohl nijak zabránit. Už asi vím, proč jsem vykřikla jeho jméno. Jenom doufám, že je v pořádku. Přijde mě vůbec zachránit nebo tu dnes umřu? A navíc ještě před tím budu znásilněná. Kde je vlastně ten odporný člověk? Kam se poděl? To určitě kvůli němu se nemůžu asi pohnout. Něco se mnou udělal. Nevypaří se přece jenom tak, abych mu mohla utéct, že? Jak dlouho tu budu ale čekat? Jak dlouho budu čekat na svou smrt? Jak dlouho budu čekat, než si se mnou užije? To bylo k nevydržení! Nejraději bych umřela už teď na místě. Když už jsem tu tmu nemohla vydržet, chtěla použít Byakugan, ale zjistila jsem, že ten mám taky nějaký zablokovaný. Možná mi zablokoval celou chakru, abych byla bezradná. Raději jsem si složila hlavu do klína a vyčkávala. Nevím, jak dlouho trvalo, než se začalo něco dít. Čas jsem vůbec nevnímala. Nebyla jsem si jistá, jestli nějaký vůbec plyne. Když jsem zaslechla nějaké kroky, hned zbystřila a moje hlava se zvedla do přímé polohy. V ten moment jsem hleděla do těch jeho odporných, zákeřných a zlověstných očí. Byl tady. Byl tady přímo přede mnou. Najednou jsem dostala takový strach, že se celá začala klepat a hlavně chvět. On se jenom usmíval od ucha k uchu a bylo na něm vidět, jak se nemůže dočkat, až si se mnou užije. A pak zabije. Po chvíli mě pohladil po tváři. Já se snažila uhnout, ale nešlo to. Stále jsem se nemohla hnout.
"Ahoj krásko," zašeptal a myslel si, že mě to snad více přesvědčí a ještě ho budu chtít nebo co. Chvíli čekal, ale když zjistil, že mu nijak neodpovím, pokračoval.
"Určitě už ses snažila utéct, co? Ale zjistila si, že to nejde viď? Jen jsem si udělal takové menší opatření. Musel jsem jít trochu pročesat okolí a zjistit, jestli se tu někdo nepotuluje. Hlavně ten tvůj přítelíček. To je taková moje užitečná technika. Zablokuje celé tvé tělo a taky tvou chakru. Aktivuje se však až tehdy, když se rozhodneš utéct. Do té doby ses určitě hýbat mohla, že? No nic už nebudeme ztrácet ani minutu. Můžeme se do toho pustit ne?" Moje oči se celé naplnily strachem a já věděla, že už to přišlo. Že mě teď znásilní a já s tím neudělám vůbec nic. Nijak se neubráním. Byla jsem si víc než jistá, že tohle nepřežiju. Že se potom už nebude muset obtěžovat mě zabít. Umřu totiž při tom. Jeho obličej se více přiblížil k mému a mezitím mě silou položil na tu studenou zem. Já se nemohla nijak ubránit. Stále na mě používal tu svoji techniku, kterou mohl ovládat jen on. Proto se mnou mohl hýbat. Mé oči se automaticky sevřely a mně se chtělo jen brečet. Ani pěsti jsem nemohla zatnout. Začal ze mě strhávat oblečení, které doslova trhal. Já se mohla jen modlit. Bože můj! Kibo kde jenom si? Zachraň mě, prosím!



………………………..Pokračování příště………………………………….


Příští díl s názvem "Hádka"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 5. června 2015 v 13:12 | Reagovat

:-))))) sakura & naruto

2 T. T. | 8. června 2015 v 14:37 | Reagovat

Prosím další díl (doufám, že bude o NaruSaku) a prosím hoď ho tu dřív, než za další dva měsíce... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama