Nezapomeň21

17. července 2015 v 15:47 | Kazuka Inuzuka |  Nezapomeň

Další díleček je zase na světě!!!! Usmívající se



21.Díl-Hádka

"Co si tady s ním sakra dělala?!! Vždyť tě mohl zabít! Proč si tak riskovala?!"
"Nechtěl mě zabít. Nikdy by to neudělal. I když si mě nepamatuje, jeho podvědomí, které mu to nedovolí, stále ano. Tak přestaň tak vyvádět. Já sama ho nevyhledala. Vlastně mě hledal on a taky že mě našel. Ze začátku jsem nevěděla, co si mám myslet. Dokonce se i trochu bála. Ale prostě jsem mu věřila. Potřebuju toho mého starého Naruta. Proto ho taky vyslechla."
"Proč tě vůbec hledal?! Co po tobě chtěl?! Omluvil se ti aspoň za ten včerejšek?!"
"To tě nemusí zajímat. Neprozradím ti to. To je jen mezi mnou a Narutem. Až se přestaneš tak chovat a hlavně tak žárlit, možná ti to řeknu. Do té doby ne. A za ten včerejšek se neomluvil. Vůbec o něm nemluvil a já taky ne. Ráda bych na to totiž zapomněla. A jediný kdo mi to připomíná si ty."
"No to je bezvadné tak já nakonec můžu za to, že se k tobě včera tak hnusně zachoval?!! On něco udělá a slíznu to já?! Fajn tak si to teda nech! Ale až tě zabije, nebudu ani brečet!"
"Fajn o to tě taky nežádám. Můžeš mi říct ale ještě jednu věc? Co tady vůbec děláš? Jak si mě našel a proč si mě vůbec hledal?"
"Našel jsem tě podle tvých stop, po kterých se vydal. Když jsem si vyvětral hlavu a trochu vychladl, vrátil jsem se do jeskyně za tebou. Chtěl jsem se ti hned omluvit za to, jak se choval. Když jsem však zjistil, že si zmizela, zpanikařil jsem. Dost jsem se o tebe bál a hned se tě vydal hledat. Bál jsem se, že tě někdo unesl. A ty si tady zatím klábosíš s tím vrahem!"
"Nech toho! Je asi stejně vinný jako ty! Taky si býval vrah a neomlouvá tě, že už si s tím přestal. Stále budeš mít tu krev na svých rukách! A on s tím přestane stejně jako ty! Takže nemáš právo ho odsuzovat! Navíc taky jsem si potřebovala provětrat hlavu, jelikož si mě tak naštval."
"Fajn nechme toho. Řekl bych ti svůj názor na Naruta, ale jen by tě to rozčílilo a zase bychom se akorát pohádali."
"No jen klidně mluv. Řekni svůj názor. Zajímá mě to."
"Raději ne. Možná by si byla více zklamaná než naštvaná. Zklamaná z něho. Z toho že by tvá snaha mohla být úplně zbytečná."
"O čem to sakra mluvíš?! Jak zbytečná? Co tím chceš říct?!" Vytáčel mě víc a víc.
"O tom že by se už nikdy nemusel vrátit! I kdyby se ti třeba povedlo mu vrátit jeho vzpomínky, jak víš, že se s tebou vrátí domů? Jak víš, že se mu to zabíjení nakonec nezalíbí a nebude s tím pokračovat? Nebude s tím pokračovat, i kdyby to byl zase ten starý Naruto? Je v něm přece ten démon." Co se mi to tady snaží namluvit? Žárlí snad tak moc, že si začíná vymýšlet i takové nesmysly? Bylo to naprosto k smíchu.
"Víš, že si k smíchu? Ty tvoje slova jsou naprosto k smíchu! Co se mi to tu snažíš jako namluvit? Ty si myslíš, že Naruta neznám? Znám ho mnohem víc než ty. Odešel si od nás. A já s Narutem jsme se hodně sblížili. Víme o sobě naprosto všechno. Samozřejmě že až si vzpomene, vrátí se se mnou domů. O tom ani trochu nepochybuju. Miluje svůj domov. Miluje Konohu a lidi v ní. Své přátelé a svou rodinu. Jak by se toho asi mohl vzdát? Jak by tohle všechno mohl vyměnit za zabíjení? A navíc starý Naruto nikdy takový nebyl a ani nebude. Nikdy by nikomu neublížil. Pokud by to nebyl nepřítel. Má moc dobré srdce na to, aby tohle udělal. Nevím, proč tohle říkáš, ale je to nesmysl."
"Dobře neznám ho tak dobře jako ty. A navíc taky jsem ztratil jediné vzpomínky, které jsem na něho měl. Možná máš pravdu. Přestane se zabíjením. Až to bude zase on, přestane s tím. Ale jak můžeš vědět, že i potom přestane milovat Sayuri? Že i když bude mít své staré vzpomínky zpátky, neznamená to i konec jeho lásky. I když to bude starý Naruto, nezapomene na své chvíle se Sayuri. Nezapomene, že ji miluje. Můžeš si být jistá, že i přes to se s tebou vrátí domů? Že ji tady bude chtít nechat a odejde? Že jeho láska nebude silnější? Určitě ji nebude chtít opustit jen kvůli tobě." Tímhle mě zarazil. Překvapeně jsem na něho vyvalila oči a zapomněla i dýchat. Jen když jsem na to pomyslela, chtělo se mi brečet a řvát zároveň. To bych nikdy nesnesla. Nepřežila bych to. Nepřežila bych, kdyby mě opustil. S tou první teorií se naprosto pletl, ale co ta druhá? Co když má pravdu? Co když ji bude milovat i potom? Co když ji bude milovat můj Naruto? Zůstane s ní a na mě se vykašle? Budu mu ukradená? Teď mě tohle bude trápit celou dobu. Co si to udělal Sasuke? Namluvil si mi něco, co už nedokážu vyhnat z hlavy. Kvůli tomu se nebudu moct soustředit. Co když se ani nebudu moct Narutovi podívat do očí? Pořád jsem na něho jen zírala a nebyla schopna ze sebe vydat jedinou hlásku. Nejradši bych se na místě rozbrečela. Když jsem se k ničemu neměla, znovu promluvil.
"Ty ho miluješ, že?" Teď se moje zorničky rozšířily dvojnásobně a nemohla jsem popadnout dech. Proč mi tohle pořád děláš Sasuke? Proč mi říkáš takové věci? A proč se mě ptáš na takové věci? Co si sakra myslí?! Vždyť já sama to nevím! Moje emoce si se mnou dělaly, co chtěly, takže se ani nebylo čemu divit, když jsem k němu přistoupila a z ničeho nic do něho začala silně bušit. Byla jsem tak naštvaná a zklamaná zároveň, že to prostě muselo na povrch. Vybíjela jsem si to na Sasukem. Jak taky ne, když za tohle mohl jenom on? Dávala jsem do toho všechnu svoji sílu. On se moje ruky hned snažil instinktivně chytit, ale já se stále jen bránila. Nechtěla jsem se mu poddat. Po chvilce mě to však tak unavilo, že se mu podařilo zachytit moje ruky do svých a hned si mě přitiskl ke své hrudi.


Chvilku jsem se snažila protestovat a bránila se. Moje potřeba nechat se utěšit však zvítězila a já se tomu poddala. Objala jsem ho kolem ramen a se slzami se mu zhroutila do náruče. Tiskla jsem se k němu tak silně, abych se tak cítila líp. Pořád mi to nepřipadalo dost. Ať jsem se tiskla sebevíc, stále mi to nepřipadalo dostatečné. On mi to nestěžoval. Poznal, jak moc potřebuju utěšit a tak si mě co nejsilněji tiskl ke své hrudi. Dokonce mě začal hladit po vlasech, což mě dost uklidňovalo.
"Promiň………," zašeptal mi do ucha a já nad tím jen vzdychla. Sevřela jsem co nejsilněji víčka, z kterých se spustil vodopád slz. Polkla jsem, jelikož mi v krku uvízl knedlík. A taky jsem potřebovala promluvit.
"Nevím Sasuke…………….nevím odpověď na tvou otázku………." Znovu mě pohladil po vlasech, jelikož s tím na chvíli přestal. Asi mi tak chtěl naznačit, abych se uklidnila. Že i přes to bude všechno v pořádku.
"To nic. To je v pohodě. Neměl jsem se tě na nic takového ptát. A taky se omlouvám, za ty řeči se Sayuri. Ale i přes to se můj názor na ty dva nemění. Promiň, ale je to tak. Doufám, že tě to nebude moc trápit." S pláčem jsem zaryla svou hlavu do jeho hrudi a tím tišila svůj pláč. Bylo to pro mě jednodušší a míň bolestnější, když jsem mohla brečet do jeho hrudi a tím se zároveň uklidňovat. Pocítila jsem, jak svou ruku položil zezadu na mou hlavu.
"Asi tě to bolí víc, než jsem myslel. Než ty sama si myslela. Ale doufám, že za ním zítra nepůjdeš. A rozhodně ne sama. Jestli jenom přece tam budeš chtít jít, rozhodně půjdu s tebou. Samotnou tě ani v nejmenším nepustím. I kdybych tě měl držet násilím." Tohle mě opět naštvalo. Prudce jsem se mu vytrhla z náruče a couvla před ním dozadu. Nasadila jsem svůj obvyklý naštvaný pohled.
"To nemyslíš vážně, že ne?! Chci jít za ním sama! Nevíš, jak to před chvíli dopadlo?! Jen co ses tady objevil, on raději zmizel. Jak asi myslíš, že by to zítra dopadlo? Už by mi nikdy v životě nevěřil a já bych to rovnou mohla vzdát. A to si ani v nejmenším nepřeji. Kdybych o něho přišla nebo i o jeho důvěru, zbláznila bych se. Tak už se konečně přestaň starat! Nejsi můj otec! Dokážu se o sebe postarat sama! Dej mi už konečně pokoj! Nech mě být!! Už nestojím o žádnou tvou pomoc! Nestojím o tebe!! Dnes budu raději někde sama! Nestarej se kde a nehledej mě! Vrať se do jeskyně sám beze mě!!" vyřvala jsem se na něho a poté neváhala ani vteřinu a blesku rychle se rozběhla pryč. Utíkala jsem před ním. Před tou jeho přehnanou starostlivostí. Před tou jeho nesnesitelnou žárlivostí. Ta rychlost mi pomáhala. Čím rychleji jsem utíkala a čím víc se od něho vzdalovala, tím rychleji se vytrácela ta zuřivost. Ale pro změnu ji pomalu vystřídávala bolest. Pomalu jsem vztek měnila za slzy. Ty slzy, které se vytratily, se teď znovu objevily. A když jsem si uvědomovala, že teď mě nemá kdo utěšit, slzy se objevovaly víc. Z toho že jsem zůstala sama. Že si musím poradit sama a sama se uklidnit. Teď to nebude Sasuke, kdo mě uklidní. A tím to bude těžší. Teď jsem však musela myslet na to, kde se schovám a kde přečkám noc. Musela jsem něco najít. Zastavila jsem se a normálním krokem se dala do hledání. Trvalo mi asi hodinu, než jsem na něco narazila. Opět nějaká jeskyně. Tahle byla o dost menší než ta Sasukeho. Ale na jednu noc mi to stačí. Vlezla jsem tam, rozdělala si oheň a vlezla si do svého spacáku. Naštěstí jsem si ze Sasukeho jeskyně, vzala i svůj batoh, kde mám všechny věci. Vlastně bez něho nikam nechodím. Chvíli jsem pozorovala plápolající oheň a hodně přemýšlela nad zítřkem. Nad tím jak to asi dopadne. Nedočkavostí jsem nemohla usnout. Naštěstí mě ten oheň tak uklidňoval a uspával, že jsem po pár hodinách usnula.
Druhý den v poledne jsem nedočkavě pelášila k jeskyni, kde v momentální době přebýval. Nemohla jsem se ho dočkat. Toho až ho znovu uvidím. Celou dobu jsem se modlila, aby se tam někde přece jenom neukázal Sasuke. Snad jsem na něho řvala dostatečně, aby ho to dokázalo odradit. Ale bojím se, že ani moje tvrdé odmítnutí ho nezastaví. Když si něco vezme do hlavy, vždy musí být po jeho. Naruto by mi potom určitě zase někde utekl a my se nemohly pustit do těch vzpomínek. A já už tak moc potřebuji, aby si vzpomněl a my se mohly vrátit domů. Hlavně potřebuji, aby si vzpomněl na mě. Aby mě měl zase rád a byl na mě hodný. Aby se na mě zase smál s tím úsměvem, který tak miluji. Ponořila jsem se do mých myšlenek tak moc, že si ani nevšimla, že už jsem dávno na místě. Nechtěla jsem moc riskovat, že bych potkala někoho jiného a tak raději vyskočila na nejbližší strom, kde na něho čekala. Bylo to k nevydržení a mě to připadalo jako věčnost. Minuty se mi vlekly jako hodiny. Připadalo mi, že už tam sedím aspoň pár hodin a ne minut. Taky jsem se dost obávala, že se na mě nakonec vykašle. Že mě raději vymění za tu svoji krasotinku. Že mu bude přednější. Že ho opět svede a on neodolá a na mě dočista zapomene. Jen když jsem pomyslela, jak jsou spolu, hned se mi chtělo znovu brečet. Opřela jsem se o ten velký a tlustý kmen stromu, na chvíli zavřela oči a čekala. Oči jsem měla zavřené docela dlouho. Možná bych i usnula, kdyby mě někdo nevyrušil. Moc jsem nevnímala svět okolo sebe. Ale měla jsem tak vycvičený sluch, že někoho zaslechla blízko sebe. Se strachem otevřela oči, které se okamžitě s šokem vpíjely do těch druhých tak nebezpečně blízkých.

Dnes jsem se probudil docela časně ráno, jelikož celou noc nemohl nějak zamhouřit oči. Když už se mi podařilo usnout, bylo to asi jen na hodinu. Celou noc jsem se jen budil. A moc dobře znám svůj důvod. Důvodem byla ona. Nešla mi z hlavy. Dostala se mi tam hodně hluboko. Nejen do hlavy, ale také pod kůži a hlavně do srdce. Pořád na ni musím myslet. Pořád se mi objevuje před očima. Pořád se mi živě zjevuje ten náš polibek. A co je horší? Ani zdaleka mi nestačil. Hrozně moc toužím po dalším. Nejen po polibku. Toužím po ní celé. Chci ji mít se vším všudy. Chci ji poznat. Chci si s ní povídat a při tom ji pevně držet v náručí. Proč mě napadají takové myšlenky? Nemohl jsem spát vedle Sayuri s myšlenkou, že myslím na někoho jiného než na ni. Celou dobu jsem k ní byl jen otočený zády. Sayuri se mi pomalu vytrácí ze srdce a vstupuje do něho někdo jiný. Ani teď ráno jsem se k ní nedokázal otočit. Ona naštěstí ještě spala jako mimino. Rozhodl jsem se raději projít a trochu si provětrat hlavu. Trochu vychladnout. Vysoukal jsem se potichu jako myška z postele, oblékl a zmizel, aniž bych se jedinkrát podíval na Sayuri. Rozběhl jsem se rychlostí blesku, jak to umím a za pár vteřin už byl venku. Přemýšlel jsem nad dneškem. Jak to asi dopadne? Dojde mezi námi zase k něčemu? Vzpomenu si na něco ještě dneska? Budeme se moct normálně bavit? Půjde to vůbec? Jak se k sobě vlastně budeme chovat? Mám se jí ptát na ten náš polibek nebo ji raději nepřipomínat? Zranilo by ji to? Ještě na jednu věc jsem stále myslel. Na včerejší vzpomínku, která se mi objevila v hlavě a kterou jsem ji nestihl říct kvůli Sasukemu. Dnes ji o tom řeknu a ona mi potom řekne víc. Doufám, že si díky ní vzpomenu. Že mi dokáže pomoct tak, abych si vzpomněl. Jestli to nepůjde, zblázním se. Nevydržím tu nevědomost. Potřebuju si na sebe vzpomenout. Potřebuju si vzpomenout na ni a přesvědčit se, že mluví pravdu. Chci si ji vybavit. Chci si vybavit, jak jsme spolu byli šťastní. Aby všechno bylo zase jako dřív. Byl jsem tak ponořený do všech těch myšlenek, že skoro zapomněl i na čas. Podle slunka jsem usoudil, že je už poledne a já v tuhle dobu už někde mám být. Rozběhl jsem se svým bleskovým během a doufal, že na mě bude vůbec ještě čekat. Nevzdala by to přece jen kvůli pár minutám čekání, když je tak odhodlaná mi pomoct, ne? Před jeskyní se zastavil a začal ji hledat, jestli už tam je. Ať jsem se všude díval sebevíc, nezahlédl ji. Něco mi však podvědomě našeptávalo, že mám hledat líp a podívat se i po stromech. Zvedl jsem hlavu a opravdu něco zahlédl. Neváhal jsem a vyskočil na nejbližší strom. Tam už jsem lépe viděl na osobu, která seděla na protějším stromě. Potichu jako myška jsem na něho doskočil. Tam jsem ji uviděl. Tam ji viděl konečně zblízka. Vypadalo, že spí. Měla zavřené oči a vypadala tak sladce. Našlapoval jsem jako myška, když se k ní přiblížil. Potom jsem si i klekl, abych se na ni mohl podívat ještě lépe. Byla tak nevinná a překrásná. Tak moc mě to k ní přitahovalo. Byla jako magnet. Aniž bych to ovlivnil, pomalu se k ní moje tělo přibližovalo. Později i můj obličej. Tak moc jsem toužil si ji prohlídnout zblízka. Nic víc jsem prozatím nezamýšlel. Myšlenky se mi na to sice vracely neustále, ale prozatím mi stačil pohled na ni. Pohled na její překrásnou tvář, dokonalé rty a okouzlující oči.


A taky cítit její neodolatelnou vůni. Nadechl jsem se a nasál její vůni. Když už jsem byl u jejího obličeje, přičichl si k jejím vlasům. Znovu se můj obličej přemístil před její a já se na ni zadíval. V ten moment však nečekaně otevřela oči a já okamžitě uviděl její rozšířené a šokované zorničky. Stále se naše oči jen do sebe vpíjely a my nebyly schopni cokoliv jiného udělat nebo promluvit.……………………….
…………………………………..Pokračování příště……………………………….


Příští díl s názvem "Strach"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kenny Kenny | 17. července 2015 v 23:44 | Reagovat

Konečne nový diel :) už som sa nemohol dočkať! :-D

2 Terčík Terčík | 30. července 2015 v 0:14 | Reagovat

ne ne neee proč si to takhle utnula eeee, další díleček prosííím a co nejrychlejíííí, a hlavně NaruSaku :D

3 Kenny Kenny | 30. července 2015 v 23:59 | Reagovat

Ale fakt rychle! :-( nemôžem sa dočkať!

4 T. T. | 1. srpna 2015 v 13:19 | Reagovat

Ty fakt víš, kdy to utnout! :-D Prosím hoď tu další díl, co nejrychleji, jak jen to jde! :-) A prosím ať je o NaruSaku, :-) upřímně ty díly o KibaHina mě vůbec nebaví, :-( klidně bych je i vyškrtla... (ale to je zas jenom můj názor ;-) )

5 Kazuka Inuzuka-majitelka blogu Kazuka Inuzuka-majitelka blogu | E-mail | Web | 1. srpna 2015 v 19:35 | Reagovat

no tak fajn přestanu to úplně psát!!! nemá to cenu když polovina povídky vás nebaví!!! KibaHina tam prostě taky patří a nejde to jen tak je z ničeho nic vyškrtnout!!! to to radši přestanu psát úplně!! upřímně teď mě to trochu zklamalo ten názor o tom že tě vlastně polovina povídky nebaví a že bys to vyškrtla! v tom případě konec!

6 T. T. | 1. srpna 2015 v 22:30 | Reagovat

[5]:Aha, takže se omlouvám všem ostatním, kteří to čtou, spisovatelka to přestává psát kvůli mě. Je to moje vina, že jsem napsala svůj názor, ale jsme snad ve svobodné zemi a mám na to právo. Jinak nechtěla jsem abys přestala psát, jen jsem prostě napsala svůj názor a je to jen můj názor, ne i všech ostatních, co to čtou. A vůbec od kdy záleží na názoru jednoho člověka...

7 kenny kenny | 3. srpna 2015 v 3:39 | Reagovat

Ako fakt prestanes pisat? Fakt velka skoda no :-( na nete nenajdem ziadne NaruSaku poviedky... a NaruHina, SasuSaku ma teda nebavi...

8 T. T. | 4. srpna 2015 v 11:24 | Reagovat

[7]: Fakt se ještě jednou všem omlouvám, lidi. Nečekala jsem, že to takhle dopadne. :-( Jen jsem prostě napsala svůj názor a neviděla jsem na to nic špatného. Komentáře přece nejsou vždy jen pozitivní...

9 kenny kenny | Web | 5. srpna 2015 v 23:02 | Reagovat

[8]:  Ale mne to nevadí ten tvoj názor. Ale fakt som sklamaný, že na nete nenajdem ďaleko NaruSaku poviedky, pretože som ich všetky čítal. A tieto sú rozhodne naj! Píšem poviedky aj ja, ale tie také dobre určite nie sú. Prosííííím Kazuka píš ďalej!

10 Terčík Terčík | 6. října 2015 v 16:51 | Reagovat

Ach jo, to jako važne? Kvuli jednomu nazoru se vykašleš na ostatní co sou na tvých povídkach zavyslí?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama