Nezapomeň22

23. října 2015 v 18:32 | Kazuka Inuzuka |  Nezapomeň

Všechny vás zase po dlouhé době zdravím!! Vy mě už asi musíte hodně nesnášet, za to co vám pořád dělám, že? Ale tak není to zase tak po dlouhé době, co vkládám další díl! Myslím, že už to bylo horší a že jsem si dávala dřív, víc načas než teď....ale i tak se vám samozřejmě moc omlouvám! A ještě vám chci taky oznámit, že v psaní hodlám pokračovat a v nejbližší době na tom nehodlám nic měnit! Tak jen abyste tohle věděli a nedošlo zase k nějakému omylu! Jinak vám už přeji příjemné čtení a napište mi prosím komentíky, abych mohla vložit další díl, kde jsou vaši velcí oblíbenci NaruSaku!!


22.Díl-Strach

Bylo to nesnesitelné. Bylo to jako utrpení. Nemohla jsem vydržet, jak se po mě sápal a osahával mě těmi jeho špinavými prackami. Už se mu podařilo mi sundat halenku a já před ním byla už jen v podprsence. Zrovna se chystal na moji sukni. Nejdříve mi však pod ní zajel svou rukou a začal mě osahávat. Já už to nevydržela. Nevydržela jsem to v sobě dále dusit. Prostě jsem začala křičet na celé kolo a tím ho ještě více rozzuřila. Hned mi jednu vrazil. Dal do toho dost síly a mě to dost bolelo. Vydala jsem však jen slabý hlásek, abych ukázala, že nejsem tak slabá, jak si myslí. On se nad tím jen pobaveně zasmál a já mu ze vzteku plivla do tváře. Kvůli tomu mi však vrazil další tentokrát z druhé strany tváře. Já už tu bolest nemohla vydržet a prostě se před ním rozbrečela. Už mi bylo ukradené, jestli budu vypadat slabě. Prostě jsem taková byla. Prostě jsem moc projevovala své city. A taky jsem byla moc citlivá. Nikdy jsem si moc dlouho nedokázala hrát na drsňačku. Pláč ho také nepřekvapivě neuklidnil, a proto mi vrazil další. Já do toho pláče ještě přidala křik a tentokrát i slova.
"NECH MĚ NA POKOJI TY PRASÁKU!!! PUSŤ MĚ!!!" Věděla jsem, že mě ani v nejmenším neposlechne. Že se mi akorát tak vysměje, ale nic jiného mě v téhle chvíli prostě nenapadlo. Věděla jsem, že toho rozhodně nenechá. Znovu jsem ho vyprovokovala a on už mi vrazil čtvrtou.
"DRŽ UŽ HUBU TY DĚVKO!!" Najednou mě silně chytil za krk a při tom se přiblížil k mým rtům, ke kterým se hned přisál. Na nic nečekal a šel rovnou na věc. Jeho odporný jazyk byl hned v mých ústech. Chtělo se mi zvracet. Bylo mi z něho naprosto zle. A já se ani nemohla nijak bránit. Kdyby nebylo té jeho debilní technice, už dávno bych mu to nandala. Viděl by, jak bych se jen tak snadno nenechala zneužívat. Zabila bych ho! Pro mou smůlu jsem musela přežít ten jeho odporný jazyk v mé puse. Ulevilo se mi, když po chvíli přestal. Jen jeho pohled nemizel z mé tváře. Stále se na mě vítězoslavně šklebil a mě se stále chtělo jen zvracet. V téhle chvíli jsem nemohla myslet na nic jiného než na Kibu. Kde jenom si? Přijdeš mě vůbec zachránit? A jestli ano stihneš to vůbec? Nepřála jsem si nic jiného, než aby se tady hned teď objevil. Raději jsem zavřela oči, abych to lépe přetrpěla a hlavně se mu nemusela dívat do té jeho nechutné tváře. Teď už jsem jen cítila, jak se ze mě snažil dostat sukni. Sevřela jsem víčka a pevně stiskla zuby k sobě, abych lépe snášela tu beznaděj a utrpení. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si nejvíc přála, aby to skončilo, splnilo se to. Najednou to přestalo. Už jsem na sobě necítila žádné ruky. Už jsem na sobě necítila žádné další tělo. Po chvíli jsem jen uslyšela jeho výkřik, který vydal z bolesti. Mé oči se v ten moment otevřely a já uviděla nějakou další osobu, která stála těsně u mě a vražedně se dívala na nepřítele. Neviděla jsem však jen člověka. Vedle něho stál i nějaký pes, který dost hlasitě a rozzuřeně vrčel. Mně se hned rozzářily oči a já poznala, že to jsou moji dva hrdinové. Moji dva zachránci. Sice jsem byla potlučená, unavená a zhnusená, ale ani to mi nezabránilo v úsměvu. Moc jsem na ně neviděla. Byly dost špatně rozeznatelní. Když už byl ale ten nepřítel zraněný a odhozený do zdi, mohla jsem se konečně hýbat. Hned jsem si sedla a zahalila se svou halenkou. Nechtěla jsem být před Kibou jen v podprsence. I když by na tom v téhle dramatické chvíli asi moc nezáleželo, i tak bych se styděla. Za tu dobu se na mě ani jednou nepodíval. Jen promluvil ne však na mě.
"TY ZMETKU DEJ OD NÍ TY SVOJE ŠPINAVÉ PRACKY DÁL!! OPOVAŽ SE JÍ JEŠTĚ JEN JEDINKRÁT DOTKNOUT!! ZABIJU TĚ ZA TO, CO SI JÍ PROVEDL!! UŽ NIKDY NEBUDEŠ MÍT MOŽNOST TOHLE UDĚLAT!! Akamaru jdeme!!" zařval na protivníka, na chvíli se podíval na svého společníka a oba se dost rychle vrhli na toho hnusáka. Já byla dost v šoku a nebyla schopna jediného pohybu. Jediné co jsem dokázala, bylo, sledovat je. Byla jsem oslabena, ale i tak dokázala ještě najít sílu na svůj Byakugan. S ním se mi hned líp pozoroval ten souboj. Kiba byl tak rozzuřený, že mu to šlo dost od ruky a dával mu zabrat. Nepřítel si už asi dokázal přiznat, že na ty dva nemá a že ho určitě zabijí. Proto když se mu naskytla příležitost, snažil se utéct. Ještě než zmizel, objevil se u mě a zadíval se na mě.
"Možná že se ještě někdy uvidíme a dokončíme to, co jsme začali. Zatím se loučím." Než jsem se stačila vzpamatovat, vrazil mi rychlý polibek a poté se vypařil jako pára nad hrncem. Kiba viděl, jak mě políbil a proto se k němu rozběhl, ale nepřítel mu stačil zmizet. To ho nezastavilo a chtěl se za ním rozběhnout i ven. Chtěl si to s ním vyřídit. Chtěl ho zabít. Já ho však zastavila. Nechtěla jsem tu být sama už ani minutu.
"KIBO POČKEJ!" zařvala jsem na něho zoufale a on se naštěstí hned zastavil. Otočil se na mě a dokonce se ke mně i rozběhl. To mě potěšilo. Klekl si ke mně a začal si prohlížet mé zranění. Nejdříve mi odhrnul pramínek vlasů z mé levé tváře, jelikož si všiml mého zranění a hlavně modřin od těch facek. Nečekaně mě pohladil po tváři po mých zraněních.
"Pane bože co ti to ten hajzl provedl?! On tě mlátil?!" Asi to mělo vypadat, že jen kontroluje mé zranění. Já se však i tak pod jeho dotekem celá zachvěla a zírala na něho s rozšířenými zorničkami. Musela jsem polknout, abych dokázala promluvit.
"Prosím, Kibo nenechávej mě tu samotnou," zašeptala jsem, aniž bych odpověděla na jeho otázku. Tu jsem naprosto ignorovala a hlavně se o tom nechtěla bavit. On se na mě sladce usmál a já měla hned lepší a příjemnější pocit.
"Samozřejmě že nenechám. Nikam neodejdu, neboj." Já byla tak šťastná a tak naměkko, že jsem mu prostě musela skočit do náruče. Hrozně moc se mi ulevilo, že mě přece jenom přišel zachránit. Že mu nic není. Ale taky jsem byla tak nešťastná z toho zážitku, že se mu naplno rozbrečela v náručí. On si mě naštěstí pevně přitiskl na svou hruď, v které jsem se tak příjemně uklidňovala. Začal mě hladit po vlasech a tím mě pomalu utěšoval. Svou hlavu jsem zaryla do jeho mohutné hrudi, abych utišila svůj pláč a neřvala mu tady, jak malá holka. V téhle chvíli mi dokonce bylo jedno, že na sobě nemám halenku, kterou jsem si neoblékla na tělo. Že ji mám jen přiloženou k hrudi. Na to jsem vůbec nemyslela. Myslela jsem na to, co by se asi stalo, kdyby to Kiba nestihl. Kdyby mě nestihl zachránit. Co by bylo, kdyby mě ten hajzl znásilnil? Nedokázala bych s tím nikdy žít. Taky jsem pořád myslela na ty jeho odporné ruky, které mě neustále osahávaly. I když se mě teď něžně dotýkal Kiba, cítila jsem na sobě jen ty špinavé pracky. Jako by mě pořád osahával. Byla jsem z toho tak v šoku a mimo, že jsem naprosto přestala vnímat Kibu a myslela, že je to stále ten odporný chlap. Z ničeho nic jsem se od Kiby prudce odtrhla, silně praštila do Kibové hrudi a tím si ho od sebe odstrčila. Začala jsem před ním se strachem couvat. Najednou jsem se začala celá chvět a třást. Teď už jsem se necítila v bezpečí. Měla jsem hrozný strach a stále se mi to vracelo. Kiba samozřejmě neváhal a pomalu s velkým údivem se přibližoval ke mně. Já stále couvala.
"JDI ODE MĚ OKAMŽITĚ PRYČ! NESAHEJ NA MĚ!!" křičela jsem na něho hystericky. On se mě snažil uklidnit.
"Hinato co je to s tebou? Uklidni se. To jsem přece já Kiba. Tvůj nejlepší přítel. Já ti přece neublížím. Snažím se ti pomoct." Zírala jsem na něho, jak na úplně cizího člověka. Couvala jsem, dokud zády nenarazila na zeď. Teď už jsem se u ní jen krčila a celá klepala. Kiba se ke mně okamžitě přiblížil a hned se mě snažil obejmout.
"No tak prosím, prober se. Hin není se čeho bát. Jsem tu jen já," mluvil na mě velice uklidňujícím hlasem. Co nejsilněji jsem si kolena tiskla k tělu a hlavu odvracela na stranu, abych se na něho nemusela dívat.
"Jdi okamžitě pryč!! Nech mě! Prosím, už na mě nesahej! Já se tě bojím!"
"Hin……………………..Hin…………….no tak prosím, já ti přece nechci ublížit. Já tě mám rád," slyšela jsem skoro plačtivý hlas. Najednou jsem na tváři ucítila nějaký dotek. Bylo to jako by do mě udeřil blesk a já se v tu chvíli hned probrala. Hlava mi vystřelila dopředu a já se střetla s Kibovým zoufalým pohledem. Byl chudáček tak bezradný. Už nevěděl, jak mi má pomoct. Já si přestala svírat kolena a překvapeně na něho vyvalovala oči.
"Ki-ki-bo-kun?" Mírně se na mě usmál a asi poznal, že už jsem to zase já. Hned se mi vrhl do náruče a přitiskl si mě na jeho hruď, abych se mu v ní mohla uklidnit. Abych asi věděla, že se můžu cítit v bezpečí. Na svých holých zádech jsem cítila jeho jemné a zároveň chladné ruky. Zachvěla jsem se. Teď to však nebylo ze strachu ale z něho. Vzdychla jsem si úlevou a pohodlně se usalašila do jeho náruče. Slyšela jsem i jeho vzdychnutí. Zřejmě taky úlevou jako já. Byli jsme tak rádi, že jsme se zase ve zdraví shledali. Ale ten zážitek už nikdy nedostanu z hlavy. Nevím, kdo mi pomůže zapomenout. S kým budu tak šťastná, abych na to dokázala zapomenout. Z mých myšlenek mě vytrhl Kiba.
"Hin ani nevíš, jak jsem rád, že si to zase ty. Už jsem myslel, že se z toho šoku nedostaneš. Že už si mě nikdy nebudeš pamatovat. Že už mě nikdy nepustíš k sobě. Hin ani nevíš, jak mě to mrzí. Je mi tak moc líto, že jsem to nestihl dřív. Že ti stihl něco udělat. Tolik, aby si z toho měla trauma."
"A já jsem ráda, že si tady. Že si mě vůbec přišel zachránit. Že ses na mě nevykašlal."
"Co blázníš? Vykašlat se na tebe? To nikdy! To bych raději umřel! Přece jsem slíbil, že tě před vším ochráním. A já své sliby plním, na to nezapomínej."
"Já vím Kibo………moc ti děkuji………..," vydechla jsem děkovně. Pořád jsem se trochu chvěla. Bylo to ještě trochu z toho strachu, ale v téhle chvíli se více chvěla z Kiby. A on si toho samozřejmě všiml. Jak by ne, když jsem mu ležela v náručí a tak to mohl cítit.
"Hinato vždyť ty se celá chvěješ……neboj se už je to dobré……..už je po všem…….už se nemusíš bát…….nic se ti nestane……to ti přísahám………," snažil se mě uklidnit. Rozhodla jsem se, že mu nepřiznám pravý důvod mého chvění. Raději jsem mu napůl zalhala.
"Ne Kibo……..není po všem…….vždyť utekl……….on se určitě vrátí………vrátí se a znovu mě unese…….," znovu jsem se rozbrečela, ale tentokrát se to nesnažila utišit do jeho hrudi. Kiba neváhal a těsněji se ke mně přitiskl. Nechtěl, abych se bála. Chtěl, abych věděla, že s ním jsem v bezpečí. Já jen vydechla tentokrát vzrušením. V jeho pevném objetí jsem se hned cítila příjemněji a bezpečněji.
"To nikdy nedovolím! Rozumíš?! Nikdy se mu to nepovede podruhé! Jestli se objeví, na místě ho zabiju! Tentokrát nebudu váhat! Nenechám ho, aby ti to znovu udělal. Neboj se. Pořád budu s tebou. Slibuji, že tě ochráním i za cenu svého života!" Zaryla jsem prsty do jeho zad a silně vydechla.
"Ach Kibo cítím se tak bezcenná a tak slabá………víš, co bylo nejhorší? Že jsem se nemohla bránit. Ovládal nějakou techniku, která mě naprosto zablokovala, a já se nemohla vůbec hýbat. I chakru mi zablokoval. Mohl si se mnou dělat, co chtěl a já se ani nedokázala ubránit. Musela jsem si to nechat líbit," vzlykala jsem.
"To je takový ubožák! Je mi to tak líto. Už nikdy se ti nic takového nestane. Pomůžu ti zapomenout." Tohle mě dost zaujalo. Hned jsem se od něho odtáhla, abych se mu mohla podívat do tváře. Chvíli jsme si vyměňovali pohledy, dokud jsem dokázala promluvit.
"Jak to myslíš? Jak mi chceš pomoct?" Všimla jsem si, jak polkl a nějak znervózněl. A z mého pohledu byl asi nervóznější ještě víc.
"No víš………..prostě se tě budu stále snažit rozesmát……...budu si s tebou povídat, aby si dokázala lépe zapomenout….no…a……….." Bylo jasné, že to ještě nedokončil. Že měl ještě nějaký další nápad. Ale nějak se nemohl odhodlat ho vyslovit. Bylo to snad něco těžkého? Sklonil hlavu a dokonce zaťal pěsti. Pokračoval ve své větě, kterou tentokrát dost šeptal.
"Jestli by si chtěla………….jestli by si ode mě chtěla pomoct……….rád bych ti i pomohl s……s……s Narutem……..pomohl bych ti, získat ho……….sice ještě nevím jak, ale to bychom potom vymysleli…….s ním by si určitě byla šťastná a díky němu by si bez problémů dokázala zapomenout….nikdo jiný tě neudělá tak šťastnou…..s nikým jiným nedokážeš tak snadno zapomenout……….jestli by si teda chtěla…………." Když to dořekl, zvedl hlavu a upřeně se mi zadíval do očí. Mě připadalo, že mu trochu zvlhly. Já na něho akorát vyvalila oči a nebyla schopna mu jakkoliv odpovědět. Co to má znamenat? Proč by mi pomáhal s Narutem? Vždyť tak zuřil a zároveň byl tak nešťastný, když mu prozradila mé city k Narutovi. Nebyla jsem si tím moc jistá.
"Já…………..no…………si moc hodný………..budu o tom přemýšlet."
"Dobře." Mírně jsem se usmála, aby věděl, že mi udělal radost. Že vlastně i díky němu zapomínám na to trauma. Stačí jen pár jeho slov a úsměv a hned se cítím lépe. Chvíli jsme si vyměňovali pohledy, než jsem si uvědomila, že na sobě vlastně nemám halenku. Že jsem na ni vlastně úplně zapomněla a já před Kibou byla skoro polonahá. Ihned jsem se začala červenat. Tak že to nemohl přehlédnout. Snažila jsem se ze sebe dostat jediné kloudné slovo.
"Ki-ki-bo-kun………………j-j-á……………," koktala jsem a při tom se červenala víc a víc.
"Co se děje Hin? Udělal jsem nebo řekl něco špatně?" strachoval se. Kdybych se teď tak nestyděla, hned bych ho odměnila svým úsměvem. Ani však to jsem v tuhle chvíli nezvládla.
"V-v-íš n-n-o………..," snažila jsem se mu to naznačit tak, že se zadívala na své tělo. On udělal to samé a zřejmě mu to potom došlo. Udělal hned chápavý pohled.
"Ach tak promiň Hinato to mi nedošlo………..asi bych se měl otočit, že? Aby ses mohla obléct, viď? To ses mi snažila říct?" Já z toho obrovského studu jen přikývla a on byl tak nesmírně ohleduplný, že se ve vteřině otočil. Konečně jsem se probrala a přes hlavu přetáhla tu nešťastnou halenku. Hned jsem se cítila lépe. Nejen kvůli studu, ale taky kvůli tomu, že už jsem tak nemyslela na ten zážitek.
"Už se můžeš otočit," zašeptala jsem a Kiba se na mě hned otočil. Mě bylo hrozně zle a na tomhle místě jsem se cítila stokrát hůř. Dokonce se mi zamotala hlava a já na chvíli odpadla. Naštěstí mně Kiba pohotově zachytil do své náruče a já mu pohlédla do obličeje. Měl starostlivý pohled.
"Co je s tebou Hinato? Děláš mi starosti."
"To nic není. Jen mi není moc dobře." Na chvíli jsem se odmlčela a zahleděla se do jeho očí. Po chvíli ho o něco poprosila.
"Kibo…………prosím………prosím, odnes mě z tohohle hrozného místa. Necítím se tu dobře. Potřebuju na vzduch, aby mi bylo zase lépe," poprosila ho a on jen přikývl a nic mi na to neodpověděl. Popadl mě jemně do náruče, já se ho pevně zachytila kolem ramen a my konečně z toho místa zmizeli.
……………………………..Pokračování příště………………………………………..


Příští díl s názvem "Schůzka"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sakura-Chan Sakura-Chan | 24. října 2015 v 10:19 | Reagovat

Koněcně jsi něco napsala. Už jsem si vážne myslela, že nic nenapíšeš. Krásny dílek, teším se na další!

2 kenny kenny | Web | 24. října 2015 v 21:01 | Reagovat

Fúúú konečne nový diel. Dúfam že na ďalší diel nebudem čakať rok :-P  :-D  O_O

3 kenny kenny | Web | 24. října 2015 v 21:05 | Reagovat

+chcem sa opýtať, keď dokončíš túto poviedku, nebude ešte nejaka? :) veľmi rád čítam tvoje poviedky..(asi som jediný chlapec, ktorý to čita :D :-D  O_O  [:tired:]

4 unnamed unnamed | 26. října 2015 v 22:39 | Reagovat

Kdy bude další díl? Moc se mi páči  tvé povídky, ale tá aktivita.. no nic, myslím že to je asi z rodinných dúvodu.. Doufám, že díl 23 bude brzy, a taky doufám v to, aby se ti vrátili ty čténari.. promiň za ty některé chyby, ale píšu na telefóne. No nic, už asi jdu spát.

5 narusaku narusaku | 23. listopadu 2015 v 23:22 | Reagovat

no nevim.. vazne dlouho tu nic nevyslo, mam si myslet, ze te to uz vubec nebavi, nebo jenom nemas cas. To vazne nevim, ale vazne. Asi z dvadsatich ctenaru zbyli jenom 4. Myslim, ze kdyz tady casteji budes neco psat, tak se ti ti ctenari vrati. Ale kdyz to je z rodinnych duvodu, a mas dite, tak to chapu ze nic nemuzes napsat. Kdyz tak, odepis. Dik :-)

6 Tomas Tomas | 23. prosince 2015 v 21:16 | Reagovat

Dúfam, že už bude konečne ďalší diel.. ďaleko nenájdeš Narusaku poviedky

7 Sima Sima | 12. února 2016 v 13:12 | Reagovat

Kdy bude další díl?

8 katu773 katu773 | 6. března 2016 v 1:10 | Reagovat

dobrý diel.

9 SergiooL SergiooL | E-mail | 16. ledna 2017 v 20:07 | Reagovat

I found this page on 17th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

10 WaclawJ WaclawJ | E-mail | 18. ledna 2017 v 8:50 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na animeromanticavic.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama