Nezapomeň24

1. září 2017 v 22:22 | Kazuka Inuzuka |  Nezapomeň

Raději nic ani psát nebudu, jelikož mě musíte nenávidět a já se až moc stydím na to, abych něco psala Zamračený



24.Díl-Krátký okamžik

Co nejpohodlněji a nejpevněji jsem se usalašila na Kibové hrudi, jelikož jeho tělo tak příjemně hřálo. V téhle chvíli jsem to moc potřebovala, když mi byla stále zima z té temné a chladné jeskyně. On se jen díval před sebe na cestu asi, aby vůbec trefil ven. Ještě jsme totiž nevyšli z té jeskyně, v které byla docela tma. Musel si teda dávat pozor, aby vůbec trefil ven. Já se pořád dívala do jeho tváře, z které jsem však nic poznala, protože ani neviděla jeho pohled. Po chvíli však ustávala tma a pomalu ji vystřídalo světlo. Začalo mě pálit do očí a já si na to musela trochu zvyknout. Párkrát jsem zamrkala, než to bylo v pořádku a znovu si zvykla na světlo. Když mě mé oči přestaly pálit, mohla jsem se opět zaměřit na Kibův obličej, který konečně mohla vidět. Jak jsem však svůj zrak zaměřila do jeho tváře, setkal se s jeho pohledem. Jeho kouzelné oči si mě už celou prohlížely a zaměřily se hlavně taky na mé oči.


Vzájemně se do sebe vpíjely a nedokázaly přestat. Já vlastně ani nevěděla, co se to tady právě odehrávalo. Byla jsem tak moc zmatená. Co tohle znamená? Můj rozum mě v téhle chvíli vůbec neposlouchal. Jako bych ani žádný neměla. Když jsem se rozhodla promluvit a mé ústa se pomalu začala otvírat, najednou odvrátil pohled. Nasadil zarytý pohled, který se díval jen před sebe. Rozhodla jsem se to pro tentokrát nechat být. Byla jsem na to moc unavená. Moje hlava se najednou položila na jeho rameno a ruky se ho pevněji zachytily kolem ramen. S ním to nějak moc nehnulo. Jako by to čekal. Ani na mě neotočil pohled. Stále se tak vážně díval před sebe. Já ho ještě chvíli pozorovala, než se mi nezačaly zavírat oči a já z ničeho nic vytuhla.
Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem spala nebo kolik je vůbec hodin. Když jsem se však probrala, byla tma. Takže jsem usoudila, že je večer a já mohla spát jen pár hodin. Pořádně jsem si promnula oči a rozhlédla se po okolí, abych zjistila, kde se právě nachází Kiba. Byli jsme někde v lese a on seděl u ohně, který se zájmem pozoroval. Já ležela kousek od něho v spacáku. Musel mě tady uložit on. Na mé tváři se hned objevil úsměv. Aniž bych ho upozornila, zvedla jsem se a přišla si přisednout k němu. Když si mě všiml, otočil na mě hlavu a taky mi věnoval jeden ze svých kouzelných úsměvů.
"Ahoj," pozdravila jsem ho tiše.
"Ahoj Hinato," oplatil mi pozdrav. Najednou do toho Akamaru zaštěkal a já se na něho podívala. Samozřejmě že jako vždy věrně ležel vedle svého pána. Já se zasmála.
"Co říkal?"
"Taky tě zdraví a je rád, že si už v pořádku."
"Děkuji Akamaru." Svůj pohled jsem z Akamara zaměřila opět na Kibu. Najednou už se neusmíval a tvářil se trochu ustaraně.
"Jak ti vlastně je? Nejen fyzicky ale hlavně psychicky." Já se mírně usmála, abych ho tím přesvědčila, že jsem v pořádku.
"Neboj se, je mi dobře. Už jsem v pořádku opravdu. Pomáháš mi hlavně ty. A jinak děkuji, že si mě sem donesl a uložil mě. Já usnula ani nevím jak."
"Nemáš vůbec zač. Spala si tak tvrdě a přitom si vypadala tak nevinně. Usoudil jsem, že tě musím někde uložit, aby sis odpočinula. Byl to pro tebe velmi náročný den."
"A co ty? Spal si vůbec?"
"Ovšem že ne. Jak bych mohl, když jsem tě přece musel hlídat? Ani bych neusl. Ten strach o tebe by mi nedal spát. Přece jenom nám ten zločinec znovu pláchl. Může se objevit kdykoliv."
"To přece nejde. Měl by sis jít taky odpočinout, aby si nabral dost síly. Jinak budeš za chvíli dost zranitelný. Nechci, aby se ti něco stalo.
"Když ale půjdu spát, kdo tě bude hlídat? V noci je to dost nebezpečné."
"Můj křik by tě určitě okamžitě probudil. Navíc je tu ještě Akamaru, který mě pohlídá. A kdybych tě nevzbudila já tak on určitě ano. Přestaň mít o mě takový strach. Dokážu se ještě ubránit."
"Já vím, že ano. Ale stále jsem si ten dnešek neodpustil a asi ani už nikdy neodpustím. Přece jenom ti stihl ublížit. Podívej, jak tě zmlátil. Máš modřiny na svém obličeji. Bolí tě to?" zeptal se a přitom na nic nečekal a pohladil mě po těch modřinách. Pohladil mě tak opatrně a něžně, že jsem se z toho celá zachvěla. Mé zorničky se rozšířily a já mu v téhle chvíli nebyla schopna odpovědět. Jen jsem na něho zírala a přitom dostala taky velkou chuť se ho dotknout. Dodala jsem si odvahu a aspoň zachytila jeho ruku, která zůstala na mém obličeji, do své. Teď jsem ji jemně svírala ve své a docílila toho, že na mě taky vyvalil rozšířené zorničky. Jako už tolikrát naše oči se do sebe zahleděli a my přestaly vnímat svět okolo nás. Chvěla jsem se tak moc, že on to po chvíli ucítil a myslel si, že je mi zima. Překazil naši kouzelnou chvíli, a aniž by se na cokoliv zeptal, zvedl se, svlékl svoji mikinu a přetáhl mi ji přes ramena.


Já si ji k sobě přitáhla, jelikož mi opravdu bylo nějak chladno. Zřejmě jsem nastydla z té jeskyně. Když se znovu posadil vedle mě, odměnila jsem ho svým děkovným úsměvem.
"Děkuji, hned mi je líp. Trochu jsem v té jeskyni nastydla."
"Nemáš, zač. Přece tě nenechám zmrznout." Oba jsme se na sebe jen usmívali a ani jeden už neměl potřebu cokoliv říkat. Mluvily za nás naše oči. Kiba znovu natáhl svoji ruku k mé tváři a tentokrát jen odhrnul můj pramínek vlasů, který mi spadl do tváře. Když to však udělal, oba jsme se přestali usmívat a nasadili vážné pohledy. Já vlastně ani nevěděla, jak se mám tvářit. Nevěděla jsem, jak se cítím. Jen jsem věděla, že je mi to moc příjemné a konečně se cítím v bezpečí. Dostala jsem potřebu něco v téhle chvíli vyslovit.
"Jsem tak ráda, že si tu se mnou Kibo. Nevím, co bych si bez tebe počala. Nakonec jsem ráda, že si mě sledoval. S tebou se cítím tak v bezpečí. Potřebuju tě. A nejen proto, aby si mě chránil. Potřebuju tě se vším všudy. Jsi mi tak velkou oporou a útěchou, kterou v téhle chvíli moc potřebuju. Ani si nezasloužím, abys byl na mě tak hodný."
"Ovšem že si to zasloužíš. Ani nevíš, jak. Taky jsem rád, že jsem tu s tebou. Nevím, co bych si počal, kdyby se ti něco stalo."
"Tak to jsme na tom stejně. Aspoň máme potřebu se chránit navzájem. A teď bych byla ráda, kdyby sis šel aspoň na chvilku odpočinout a pokusil se usnout. Hned se budu cítit líp a ty rozhodně taky," snažila jsem se mu domluvit a doufala, že nebude protestovat, jak on to umí. Sladce se na mě usmál a odpověděl.
"Dobrá půjdu, ale jenom proto, že si to přeješ ty. Dávej na sebe pozor, a kdyby cokoliv, zakřič."
"Neboj, já se ozvu. Hezky se vyspi. Dobrou noc."
"Dobrou a děkuji." Vyměnili jsme si úsměvy a poté si Kiba rozložil spacák vedle toho mého a zalehl si tam. Chvilku jsem ho pozorovala a doufala, že usne. A kupodivu netrvalo dlouho a byl naprosto mrtvý. Byl asi unavenější, než jsem si myslela nebo než si dokázal sám přiznat. Otočila jsem se zpátky k ohni, do kterého se s myšlenkami zadívala. Pořád jsem musela myslet na Naruta. Na to jestli je v pořádku a na to jestli ho co nejdříve najdeme. Na téhle cestě už jsme docela dlouho a já si přála, abychom ho konečně našli a mohli jsme se společně vrátit domů. Po Konoze už se mi stýskalo. Aspoň že tu mám Kibu a nemusí se mi stýskat i po něm. Když jsem byla pořád ponořená do těch myšlenek, v jednu chvíli se mi začalo chtít spát a začala mi klimbat hlava. Když mi trochu spadla do klína, okamžitě jsem se ve vteřině probrala a prudce ji napřímila. Akamaru si toho hned všiml a zaštěkal na mě. To mě natolik probralo, že jsem se s leknutím na něho podívala.
"Co se děje Akamaru? Nějaké nebezpečí? Cítíš něco?" obávala jsem se a hned se začala rozhlížet po okolí. Když znovu zaštěkal, můj pohled se zaměřil na něho. Viděla jsem, jak zakroutil hlavou.
"Tak co je?" nedocházelo mi to. Přiblížil se hned ke mně, jemně mě zachytil za rukáv a táhl mě ke spacáku za Kibou. Ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem se zvednout. Byl silný a já se nemohla ubránit. Když jsme stáli před spacákem, pořád jsem nechápala, co po mě chce.
"Akamaru stále ti nerozumím." Nečekaně mě povalil na zem a já dopadla na spacák. Naštěstí na ten svůj, jinak bych skončila na Kibovi a ještě ho probrala. Až teprve teď mi to došlo.
"Aha už ti rozumím. Ty chceš, abych šla spát?" Obrátil oči v sloup a jen přikývl. Asi byl rád, že mi to konečně došlo.
"To je od tebe sice pěkné, ale já nejsem unavená. Navíc musím hlídat. Jsem na stráži." Zaštěkal a zavrtěl hlavou.
"No tak dobrá přiznávám, že se mi spát chce, ale to pořád nemění nic na tom, že musím zůstat na stráži." Zavrtěl hlavou a snažil se mi gestem naznačit, že mě vystřídá a bude hlídat on.
"No tak dobrá Akamaru. Hádat se s tebou nebudu. Věřím, že to zvládneš. Jsi dost silný a ostražitý pes. Já si teda ale jen na chvilku odpočinu. Zítra nás čeká další náročný den a já musím nabrat dost síly." Připadalo mi jako by se usmál a k tomu přikývl. Poté se vzdálil a já zůstala sama jen s Kibou. No moment! Cože?! Vždyť já přece budu ležet hned vedle Kiby! Pane bože, to nejde! Prudce jsem se otočila za sebe, kde spatřila spícího Kibu. Vypadal tak sladce a nevinně. Když jsem ho tak pozorovala, má obava a stydlivost najednou vyprchala a já si opatrně lehla na svůj spacák. Zůstala jsem otočená čelem ke Kibovi a pozorovala, jak spí. Pozorovala jeho nevinnou a bezchybnou tvář. Nikdy jsem si nevšimla, jak je kouzelný. Jak je krásný. Vyrostl z něho opravdový, silný a nádherný chlap.


Má touha dotknout se jeho tváře se zvýšila na maximum a po chvíli i vyhrála nad rozumem. Neváhala jsem, natáhla svou ruku a jemně jen konečky prstů ho pohladila po tváři. I když to bylo skoro bez dotknutí, jeho to probudilo. Když jsem si všimla, jak se probírá a otvírá oči, s šokem jsem chtěla odtáhnout ruku. V ten moment mi v tom však zabránila něčí ruka. Jeho ruka okamžitě zachytila tu mou a já už neměla možnost ji dát zpátky k tělu. Na chvilku jsem se s šokem podívala na naše ruky. Viděla jsem, jak jen jemně a opatrně jeho ruka svírá tu moji. S tímhle šokovaným pohledem jsem se zadívala do jeho očí, které byly plné něhy a touhy. Takhle se na mě snad ještě nikdy nedíval. Já naprosto zapomněla dýchat a v krku mi úplně vyschlo. Cítila jsem, jak se mi zvýšil puls a srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Svou druhou ruku taky zaměstnal, když se natáhla k mé tváři a něžně mě pohladila po tváři. Já vůbec nevěděla, co mám dělat. Celá jsem zkoprněla a nemohla se ani hnout. Jako by mě zhypnotizoval a já se řídila jen jeho rozkazy. Jeho ruka zůstala na mé tváři a já najednou měla pocit, že se vzdálenost mezi našimi obličeji zkracuje. Jeho oči a rty byly čím dál blíž.


Mé velké oči se jen vykulily a mé rty se z ničeho nic samy přiotevřely. Neměla jsem nad nimi vůbec žádnou kontrolu. Dělaly si, co chtěly. Mozek se mi jen odpojil od těla a já nad tím přestala mít už úplnou kontrolu. Všimla jsem si, jak se Kibovi oči jen pomalu přivírají a jeho obličej se mírně naklonil. Má nezkrotná touha tohle už dál nevydržela a já udělala úplně to samé co on. V té chvíli co se mé oči zavřely, se zároveň spojily naše rty. Nelitovala jsem. Nelitovala jsem toho ani na vteřinu. Bylo to naprosto báječné. Můj první polibek. A byl přesně tak nádherný, kouzelný a sladký, jak jsem si ho představovala a vysnila. Jako by naše rty byly pro sebe stvořené.


Oba jsme věděli, co přesně máme dělat. Spíše naše rty to věděly. Všechnu práci odvedly samy a my si to jen užívali a nechali se tím naprosto unášet. Přestala jsem všechno vnímat. Jediné co jsem v tuhle chvíli vnímala, byl on. Byl tak úžasný a jeho rty chutnaly tak sladce a jemně. Byly stejně jemné jako on sám. Nikam jsme nespěchali a náš polibek byl jen něžný, ale za to ten nejkrásnější na světě. Zapojila jsem do toho své ruky, které obmotala kolem jeho ramen a tím si ho k sobě ještě více přitiskla. Zůstávali jsme ležet a tím to bylo více vzrušující. Navíc to pro mě byla velká výhoda. Jinak bych zřejmě znovu omdlela a padala na zem. Díky tomu se mi však nepodařilo omdlít a já teď byla šťastná. Kiba se nebránil a sám se přitiskl na mé tělo. Cítila jsem jeho teplé tělo v každičké části mého těla. Dostávalo se mi všude a z jeho žhavého těla jsem měla pocit, že snad za chvíli vybuchnu. Užívala jsem si jeho nádherné a svalnaté tělo, kterého se nemohla nabažit. Proto začala hladit celé jeho svalnaté ruky. On mě hladil po mých zádech, což mě dokonale vzrušovalo. V jednu chvíli nám ale něco tenhle nádherný okamžik pokazilo. Znovu se ve mně něco probudilo jako v té jeskyni. Zablesklo mi to v hlavě a já se hned na to probrala a prudce se od něho odtáhla. Zadívala jsem se na něho a on na mě s dost nechápavým pohledem.
"Hinato co se stalo?" Sklonila jsem hlavu.
"Ki-Ki-bo-kun…………co to proboha děláme?"
"Co asi myslíš, že děláme? Něco co jsme měli udělat už dávno. Něco co naše touha chtěla už dávno. Víš to tak moc dobře jako já." Prudce jsem kroutila hlavou.
"Ne Kibo pleteš se. Jen si něco nalháváš. Ty moje city moc dobře znáš. Víš, po kom toužím." Čekala jsem na jeho odpověď, ale slyšela jen ticho. Proto jsem zvedla hlavu a hned uviděla, že leží na zádech a dívá se do nebe.
"Tak v tom případě nevím, proč si to udělala. Asi si mi chtěla jen ublížit."
"Ne Kibo tohle neříkej. Promiň. Moc se ti omlouvám. Slibuji, že už se to nikdy nestane." Otočil na mě jen hlavu. Jeho pohled byl dost skleslý.
"Měli bychom raději spát. Musíme na zítřek nabrat síly. Já už se trochu vyspal, tak půjdu asi na stráž. Ty se vyspi. Nechám tě spát až do rána. Když sis šla lehnout, si zřejmě dost unavená. Asi si už na té stráži nevydržela." Začal se zvedat, ale já svou ruku položila na jeho hruď a zatlačila ho zpátky, aby si znovu lehl.
"Ne nikam nechoď, prosím. Akamaru se o to postará. To on mě poslal spát. Zvládne to. Musíš se přece taky vyspat. Spal si sotva dvě hodiny. Nikam tě nepustím. Prosím……….zůstaň se mnou," poprosila jsem ho tak, jak to umím jen já. Na nic jsem nečekala a ještě k tomu přesvědčování si lehla na jeho hruď a pevně ho objala.
"S tebou se cítím hned v bezpečí. Můžeš mě přece hlídat i ve tvém náručí." Slyšela jsem, jak si vzdychl, ale naštěstí si mě k sobě přitiskl a taky mě objal.
"Dobrá zůstanu tady s tebou." Vzdychla jsem si úlevou a bezpečně s úsměvem na tváři usnula na jeho teplé a mohutné hrudi.
………………………………………Pokračování příště……………………………………..


Příští díl s názvem "Vzrušující nebezpečí"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saky Saky | Web | 8. listopadu 2017 v 19:21 | Reagovat

Veľmi pekné! :) Už aby tu bolo pokračovanie :)

2 Mato Mato | E-mail | 10. prosince 2017 v 23:09 | Reagovat

Velmi pekná séria už aby bol další diel celé som to prečítal za jeden deň. Už sa teším až vidáš další diel

3 ~Nana-chan ~Nana-chan | Web | 13. ledna 2018 v 23:54 | Reagovat

neprestávaj písať! Ide ti to veľmi dobre! I keď to nie je ten pár, ktorý sa mi páči, ale človek by sa mal v tom, v čom je dobrý zdokonaliť!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama